Nestačí jen fotografie
Tak to bývá, že nejčastější vzpomínkou na minulou dobu bývá fotografie. Sice se velmi snadno zničí, ale jindy bez úhony přežije i stovku let. Tak to bylo i s tou, kterou jsme našli na jedné půdě. Ona to nebyla obyčejná fotografie, byl to portrét rakouského důstojníka obrazového formátu, přibitý na trámu hřebíkem. Ptal jsem se, kdo to je, kde se to tu vzalo? Ale, to prý je po Mizerových, my jsme se s nimi kamarádili. Oni byli nějak příbuzní s herečkou Janou Hlaváčovou.
Pan Mizera prodával v drogerii v Nýrsku, byl v tom oboru vyučený. S manželkou Jarmilou, rozenou Hlaváčovou se přistěhoval v roce 1951. Máme je na jedné fotografii v muzeu už v pokročilém věku. Sedí u vánočního stromku a každý drží v ruce živou holubici. Na to se nedá říci nic jiného, než „jablko nepadá daleko od stromu“. Posuďte sami. Paní Mizerová byla dcerou Ludvíka Hlaváče, to je ten rakouský důstojník a tetou herečky Jany Hlaváčové. Trochu té komediantské krve ji v žilách jistě také kolovalo. A mohlo by se přidat další přísloví „vrána k vráně sedá“. On totiž pan Mizera byl docela slušný naivistický malíř a co více, v Nýrsku byl znám pod přezdívkou „kouzelník“. Když totiž viděl nějaké smutné dítě, hned mu ukázal, jak umí vykouzlit lízátko. A bylo po pláči. Dokonce jsem slyšel vyprávění, že uměl vykouzlit korunu, nebo tři. Děti pak snili o tom, že kdyby uměly kouzlit jako on, vykouzlily by si třeba peníze na kolo! Paní Jana Hlaváčová byla jako malá holka jednou v Nýrsku u tety na návštěvě. Bylo to asi v r 1955. Přesně si to nepamatuje. Napsala nám to v dopise.
Tak vidíte, co se z jedné fotografie může vyklubat. Nebylo to sice jednoduché a trvalo to více než rok, ale pro naše město to je zajímavá informace. Bydlela tu s námi teta Jany Hlaváčové.
Karel Velkoborský