HANS MULTERER | Muzeum Nýrsko

Hans Multerer
(1892 Plöß -1945 Nýrsko)

Dramatik, herec, folklorista, rozhlasový moderátor a spisovatel Hans Multerer se narodil roku 1892 v dnes zaniklé šumavské obci Pláně (Plöß) nedaleko Nýrska. Nacházela se na formanské cestě do Bavor. Jeho otec Franz Multerer, po chalupě nazývaný „Franzen Bauer,“ pocházel ze starého tkalcovského rodu. Oženil se s vdovou Marií, rozenou Grösslovou, ze sousední, dnes rovněž zaniklé obce Starý Spálenec (Altprennet). Marie Multererová byla hudebně nadaná po své matce. Jejím bratrem byl říšský poslanec, průkopník moderního zemědělství a šumavský patriot Josef Grössl, který se v několika šumavských obcích za zásluhy a pomoc pro region stal čestným občanem. Manželé Multererovi po několika letech provozování tkalcovské činnosti prodali usedlost a zakoupili si zájezdní hostinec, kterému se po chalupě říkalo „U Foků.“ V hostinci vyrůstaly a trávily dětství jejich čtyři děti, Wolfgang, Karl a Terezie, nazývaná Resl z prvního Mariina manželství a nejmladší Hans, kterého manželé měli spolu. Děti se naučily od talentované matky hrát na hudební nástroje a po večerech v lokále bavily hosty. Nejčastěji Hans zpíval a Resl ho doprovázela na loutnu nebo citeru. Malý Hans miloval svou matku a netrpělivě se těšil na chvíle, které si po práci našla jen pro něj a vyprávěla mu o svém mládí a o tom, jak v minulosti žili a jaké zvyky dodržovali její šumavští předkové. Procházeli spolu rodinné písemnosti a fotografie, Hans přemýšlel a snil, nebo se oddával své zálibě, malování. V Pláních nebyla škola a děti musely chodit do nedalekého Hyršova. Hanse rodiče posílali do vzdálenějšího Červeného Dřeva (Rothenbaum), kde jako regenschori (řídící učitel) působil manžel Mariiny starší sestry, Johann Klima, po širokém okolí vyhlášený pedagog a držitel titulu vzorný učitel. Na škole Hanse učil Josef Blau, pozdější nýrský kronikář, badatel a spisovatel, který taškařiny svého neposedného žáka zachytil v jedné ze svých povídek. Josef Blau zálibou v národopisu a láskou k rodnému kraji ovlivňoval žáky, vnímavý Hans milující Šumavu, nebyl výjimkou.

Roku 1904 se Multererovi přestěhovali do Nýrska a usadili se v Reichstrasse (dnes Bezručova ulice). Po ukončení školní docházky rodiče Hansovi, kterému se i v Nýrsku říkalo „plößerer Wirtsbube,“ (kluk hospodských z Plání), jako jedinému ze svých dětí umožnili studovat. Rozhodl se pro reálné gymnázium v Českých Budějovicích. Studium v Budějovicích přerušil a přešel do Prahy, kde úspěšně odmaturoval. V Praze pobýval na Vinohradech nedaleko Nového německého divadla (dnes Státní opera), kterému se záhy upsal. Stal se jeho pravidelným návštěvníkem a po navázání kontaktu s novinářem Pražských novin (Prager Zeitung) Juliem Patzakem i jeho vyhledávaným a žádaným komparsistou. Pražský pobyt významně ovlivnil další Multererův osud a životní cestu.

Po maturitě si pro vysokoškolské studium H. Multerer vybral obor půdní kultury a lesnictví na Hochschule für Bodenkultur ve Vídni. V letech 1912 až 1913 byl povolán k jednoroční vojenské službě u 94 dělostřeleckého regimentu v rakouském Gratzu, odkud byl převelen do Josefova u Terezína. Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 H. Multerer v hodnosti desátníka (Korporal) narukoval na frontu. Po několika týdnech byl v prvních zářijových dnech zraněn. Během hospitalizace byl povýšen na praporčíka (Fahnrich). Na doléčení byl odeslán do Klatov a na rekonvalescenci do rodného Nýrska, kde vysedával po parcích s berlemi v rukou a bavil místní děvčata vyprávěním a hrou na kytaru. Počátkem roku 1915 byl povolán na východní frontu a krátce poté byl zajat Rusy. Během ústupu ruské armády se mu podařilo dezertovat a vrátit se na frontu. Byl odvelen do Karpat, kde byl podruhé zraněn. Po hospitalizaci ve Vídni byl i v tomto případě poslán na rekonvalescenci do Nýrska. Během nýrského pobytu byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant) a byl mu za chrabrost udělen stříbrný záslužný kříž (Silber Verdientskreuz). Na frontu znovu narukoval do jižní Dalmácie, kde se nakazil malárií a přes Polsko putoval do Ruska. Poblíž polských Wietonic se na frontě setkal s Franzem Fremuthem z Nýrska, který se podchlazený a vyhladovělý nacházel v kritickém zdravotním stavu na pokraji sil. H. Multererovi se podařilo pro něj sehnat teplé prádlo, léky a stravu a zachránit mu život.

Po ukončení první světové války v roce 1918 se H. Multerer přes Itálii a Uhry vrátil do Nýrska, kde se stal středobodem společenského života. Po prožitém válečném martyriu překypoval optimismem a neutuchající radostí ze života. I nejnabroušenější a nejzakaboněnější hospodští pookřáli, když do jejich lokálu vstoupil Hans a živelně v něm rozproudil náladu. Ovládal hru snad na všechny hudební nástroje. Brával to za hudebníky a hostům hrál sám. Nejraději se zdržoval v nýrském pohostinství Petern Gasthaus, při kterém byla tělocvična, kde působil spolek Eiche jehož byl aktivním členem a velkým podporovatelem.

Po rozpadu monarchie a začlenění sudetského Nýrska do nově vzniklé Československé republiky H. Multerer zvážněl a stal odpovědnějším. Rozhodl se ukončit vídeňská studia, po zavedení pozemkové reformy neviděl perspektivu a profesní uplatnění ve využívání velkých feudálních půdních celků, jimiž se ve studiu zabýval. Vrátil se k malířské zálibě z dětství a na krátkou dobu se stal studentem pražské Malířské akademie. Ani tento obor se mu nejevil dobrým příslibem trvalého zajištění a rozhodl se pro zaměstnání knihovníka (Bibliothekar). Jeho prvním knihovnickým působištěm bylo severočeské Ústí nad Labem (Aussig), poté jihočeská Jihlava (Iglau) a moravská města Brno (Brünn) a Mikulov (Nikolsburg), kde se začal věnovat psaní. Z Mikulova se na krátkou dobu vrátil do Vídně, kde si našel zaměstnání jako asistent Německého školního spolku Deutscher Schulverein. Zajišťoval vysokoškolským studentům poznávací pobyty po Rakousku a středoevropských zemích: Německo, Pobaltí, Finsko a sám se jich účastnil. V jednotlivých zemích se během pobytu seznamoval s národopisem, historií a kulturou a poznatky si značil pro etnografickou a literární činnost. Roku 1926, kdy ještě pobýval ve Vídni, se v Nýrsku oženil s Mimi (Hermine Marie) Fremuthovou, dcerou významného místního stavitele Ing. Johanna Fremutha. Manželství nebylo ani šťastné, ani idylické a po třech letech nenaplněného vztahu došlo ze strany Hanse k jeho nenávratné rozluce.

Po návratu do Nýrska se H. Multerer začal živit jako spisovatel na volné noze. Kromě příspěvků do oblastních periodik a kalendářů získal od roku 1935 možnost vysílat v německých rozhlasových stanicích Melník (Prag II) a Radiojournal Prag pravidelně každou neděli po obědě selská kázání (Bauernpredigten) prokládáná hudbou. Byla určena k vzdělávání sedláků a osvětě civilního obyvatelstva o životě na venkově a lidových tradicích a obyčejích: „Zimní pomoc pro člověka a zvíře“ (Winterhilfe fur Mensch und Tier), „Kniha jako látka pro čtení pro všechny rolníky“ (Lesestoff fur alle Bauern), „Předávat, ne žít“ (Ubergeben, nimmer leben), „Domácí nářadí a zařízení selského bytu“ (Hausratung und Einrichtung des bauerlichen Wohnung) „Selské ohlédnutí“ (Eine Bauerliche Ruckschau), „ Porod“ (Die Geburt)….. Multererovým záměrem bylo posluchače v době, kdy ještě neexistovala televize, nejenom poučit, ale i pobavit a duchovně obohatit. Po kladném ohlasu z řad posluchačů začal pro rozhlas psát i rozhlasové hry, především zábavného charakteru: „Smát se je zdravé“ (Lachen ist gesund), „Pan továrník“ (Herr Fabrikant)….. Na většině z nich v rozhlase participoval.

Se svým přítelem, varhaníkem, lidovým muzikantem a kapelníkem Hansem Hacklem začal H. Multerer sbírat lidové pověsti a písně z okolí Nýrska a Železnorudska se záměrem formou regionálního kulturního dědictví budoucím generacím zachovat co nejvíce zlidovělých popěvků (pohřební, milostné, svatební, vojenské, pijácké, sklářské dřevorubecké, pytlácké, pašerácké…. ). Nechtěli, aby šumavský folklor upadl v zapomnění a lidové písně nahradily laciné odrhovačky. H. Hackl zachycoval melodie, H. Multerer kurentem texty.

V Nýrsku se H. Multerer vrátil i ke své vášni z mládí, divadlu. S podporou městských veřejných činitelů, podnikatelů a místních učitelů a spisovatelů Josefa Blau, Seppa Skalitzkeho a Oswalda Fritze získal potřebná povolení a inicioval na místě bývalého lomu u lesa pod hradem Pajrekem stavbu přírodního lesního divadla s kapacitou 1400 míst. Založil ochotnický divadelní soubor (Exner Laienspielgruppe) a stal se jeho uměleckým ředitelem, dramatikem a dramaturgem. Pro nýrskou scénu napsal celou řadu her, do kterých se rád obsazoval. Za své herecké výkony, předvedené s velkým nasazením, zúročené talentem, znalostí zpěvu a hrou na rozmanité hudební nástroje, sklízel divácký standing aplaus a neskrývaný obdiv žen, pro které byl i v civilu nepřehlédnutelným nýrským Dandym se svým Birkenen, bílo šedým, ohmataným plstěným kloboukem hluboko naraženým do čela, pronikavě modrýma očima a plavým knírem zakončeným mohutnými špicemi. H. Multerer se stal vyhledávanou a oblíbenou nýrskou osobností nejen pro svůj nesporný herecký, recitátorský a vypravěčský talent, ale především pro svou družnou a upřímnou povahu. I přes „mlhu jakési tajemné zádumčivosti a hloubavosti,“ navozenou prožitým válečným utrpením, dokázal své okolí rozveselit a navodit v něm nefalšovanou přátelskou atmosféru, ve které se všichni cítili dobře a uvolněně. Exner Laienspielgruppe díky elánu a nakažlivému entusiasmu svého impresária umělecky stoupal a začaly přicházet pozvánky k hostování na venkovních scénách západního pohraničí a v četných městských kamenných divadlech. Za nejzdařilejší Multererovu divadelní hru lze jednoznačně považovat „Setbu a žeň, aneb o životě a smrti šumavského sedláka“ (Saat und Ernte, vom Leben und Sterben des Bauern) napsanou v místním dialektu. Ústředním námětem hry je život prostého šumavského sedláka se všemi jeho běžnými každodenními radostmi a strastmi. Po dopsání H. Multerer hru nabídl jako první ve Vídni, kde studoval a dobře znal prostředí a v Salzburgu, kde během studií často a rád přebýval. Když obě městská divadla váhala s jejím uvedením, rozhodl se, nastudovat ji sám se svým souborem a s obsazením sebe do hlavní role. Po úspěšné premiéře v nýrském lesním divadle se podařilo v červnu roku 1934 hru uvést v pražském Novém německém divadle, které H. Multerer v mládí navštěvoval jako komparsista. Pražské publikum přebažené frivolními operetami a lacinými zvukovými filmy bylo hrou doslova unešeno. H. Multerer se jako dramaturg a jako hlavní aktér po čtrnácti dnech dočkal obsáhlé pochvalné recenze doplněné o fotografie v týdeníku Čas v obrazech (Zeit im Bild)): „Provedení hry můžeme označit za velký úspěch. V této hře se odkrývá postava až na dřeň a při tom s velikým tvůrčím citem. Jsme běžně schopni charakterizovat postavu, ale Multererův cit pro ni nás překonává. Jeho hra je psána přímo na tělo scéně přírodního divadla. Toto divadlo pak má nezastupitelnou úlohu v prostoru, kam nedosáhne vliv kamenných divadel ve velkých městech. Zdá se, že takové hry by ani nemohli hrát herci z velkých divadel, protože nemají potřebné sepětí z prostoru, ze kterého hra vyšla. Muž, jehož civilní profesí je pekař, hraje Smrtku, žena civilní profesí švadlena hraje ženu sedláka. Tito lidé mají blízko k prostému životu, a proto je i jejich pochopení dané postavy naprosto a nezaměnitelně svébytné.“ Když se nýrští ochotníci vraceli z Prahy, na nýrském nádraží na ně čekal zástup občanů se slavobránou a Hacklova lidová kapela, která je doprovodila na náměstí. Po pražském úspěchu se strhl o hru velký zájem. Hrála se v kamenných divadlech v Teplicích (Teplitz), Liberci (Reichenberg), Opavě (Troppau), Plzni (Pilsen), Brně (Brünn), Českém Krumlově (Krummau), v Kašperských Horách (Bergreichenstein), Hořicích na Šumavě (Horitz), v zahraničí ve Švýcarsku v St. Gallenu, ve Finsku v Helsinkách, v Rakousku v Salzburgu a v Německu v Kiehlu a Mannheimu, kde se k nýrskému ochotnickému souboru připojil německý amatérský soubor Willyho Birkela. Oba soubory pak společně hostovaly v Chebu (Eger), v Karlových Varech (Karlsbad) a v Chomutově (Komotau). Hra se stala natolik oblíbenou a slavnou, že se v roce 1943 uvažovalo, že by mohla nahradit během vánočních svátků kultovní Hořické pašijové hry (Horitzer Passionsspiele), roku 1936 zakázané nacisty.

V roce 1936 H. Multerer v nýrském divadle v režii Maxe Liebla uvedl jednoaktovku „Hlasy v nás a kolem nás,“ (Stimmen in uns und mit uns). Dalšími divadelními a pohádkovými hrami vzešlými z jeho pera jsou: „Z Nazareta do Golgoty,“ „Bavorský Ňouma“ (Bayerischer Hiasl), „Maierova zlomená helma“ (Maier Helmbrecht), „Tichá hodina“ (Stille Stunde), „Jak soudce dopadl falešného svědka“ (Die der Richter einen falschen Zeugen erwischt hat) či zpěvohra „Poslední vozka“ (Letzte Kutscher), ke které hudbu složil Hans Hackl.

Multererovy divadelní hry vycházely na pokračování v nýrském literárním plátku Posel ze Šumavy (Böhmerwaldbote), kam přispíval i v místním dialektu psanými básněmi, glosami s metaforickými prvky a trefnými fejetony z místního prostředí obohacenými o lidovou moudrost.

Jediným Multererovým románem, do kterého promítl svůj jak na horské dráze rozkolísaný a kočovný život, je spisovnou němčinou první poloviny dvacátého století napsaný rozsáhlý autobiografický román s názvem Vůz modrý jak nebe (Der himmelblaue Wagen) z roku 1935. Ústřední postavou románu je bankovní defraudant Georg Sterngraber, kterému se během jednoho roku zadaří zpronevěřit 50 000 korun. Při kontrole účetnictví, aby unikl zaslouženému trestu, se přifaří k cirkusovým umělcům putujícím česko bavorským pomezím komediantským vozem kobaltově modré barvy. Vůz v Georgovi na jedné straně asociuje romantiku a protipol ke konformní současné buržoazní společnosti ze které sám vychází, na druhé straně je pro něj ztělesněním dekadence v podobě rozháraného manželství hlavního komedianta, pohledného atletického muže, ze kterého se vlivem alkoholu stává ztroskotanec s rozervaným nitrem a jeho nespokojené manželky Anny, která ho přestane milovat a zůstává s ním z pouhého stereotypu. Georg se pokouší uniknout sám před sebou, před svou rozháraností a bloumáním světem bez cíle a pevné tváře. V okamžiku, kdy se zdá, že mu z jeho beznadějné situace pomůže láska a sblížení s Annou, jeho těžký abusus na alkoholu zapříčiní, že díky těžké opilosti nechá projet modrý vůz a s Annou se definitivně mine. Je vystaven na pospas svému osudu a umírá na svátek sv. Anny opuštěný a s trýznivým pocitem zmaru. U silničního příkopu ho bez známky života nalézá polní hlídač den poté, co kolem projela Anna. H. Multerer v románu čtenáři předkládá k úvaze a zamyšlení smysl pomyslného dodržování společenských limitů. Ústřední postavu Georga vykresluje jako antihrdinu, který překračuje pomyslné a skutečné hranice, mezi bohatstvím a chudobou, mezi městem a vesnicí, mezi Čechami a Bavorskem. Na Čechy a Němce H. Multerer nahlíží rovnocenně, bez nátlaku a předsudků, což je v období populárního ideologicky vypjatého hraničářského románu (grenzlandsroman) umocňujícího v jazykově smíšeném prostředí konstelacemi postav a jejich postoji národnostní konflikty naprosto výjimečné. Jako stěžejní H. Multerer stanovuje vnitřní limit člověka, kterému by se ve svém počínání neměl nikdy ničím zpronevěřit. Pro dekadentního hlavního hrdinu H. Multerer má pochopení a píše o něm se shovívavou noblesní tolerancí, která vychází z jeho nitra a z jeho výchovy, během které jeho rodiče jako hostinští považovali za samozřejmost stejnou vstřícnost, ochotu a empatii ke všem hostům bez rozdílu a v tomto duchu vedly i své děti.

Blankytně modrý vůz je považován za jedno z nejlepších děl německy psané prozy 20.století v Čechách.

Multererovy básně a povídky z pod hory Ostrý, „Legenda o malém čtverákovi“ (Die Legende vom einfaltigen Bubl), „Železnorudský Jan Nepomucký“ (Der Eisensteiner Johann von Nepomuk), „Nespokojení,“ (Die Unzufrieden), „Jen vrabec na střeše“ (Nur a Spatz am Dach)……. prodchnuté láskou k Šumavě a psané v místním dialektu vydaly v 80.letech minulého století na vlastní náklad pod názvem „Hospodyně Antoniho“ (Die Antoniwirtin) v Německu odsunutí nýrští rodáci.

H. Multerer se po ztroskotaném manželství vrátil do rodičovského domu, kde tvůrčí síly utápěl v depresi a alkoholu. V turbulentní předválečné době v sudetském Nýrsku přes tělocvičný spolek Eiche přicházel do kontaktu se členy Sudetoněmecké strany (SdP). Ve straně se neangažoval a zůstal věrným zastáncem porozumění a smíření mezi národy a náboženským vyznáním. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci předvídal neblahý dopad nacistické ideologie na Sudety a opakovaně vyjádřil obavu, která se naplnila, že evropské velmoci budou k nastalé situaci jen nečinně přihlížet. Byl přesvědčen, že ekonomickou krizí umocňovaná klíčící společenská nenávist mezi Čechy a Němci není na místě a navrhoval ji oslabovat oboustrannou snahou o nalezení společné cesty k obnově pokojné domoviny, tak jak tomu bylo v minulosti po mnoho století.

Po záboru v roce 1938 a začlenění Nýrska do německé říše pražské noviny a pražské rozhlasové stanice s H. Multererem ukončily spolupráci. Navázal kontakt s bavorským Mnichovským rozhlasem a nedělní hudbou prokládaná selská kázání s časovými prodlevami v něm vysílal až do roku 1944. I v bavorském rozhlase prokázal svůj nesporný dramatický talent.

V únoru 1939 Hans Multerer obdržel od policejního ředitelství v Regensburgu povolávací rozkaz do armády. Nastoupil jako rezervní důstojník k četnictvu (Reservoffizier der Schutzpolizei-Schupo). V létě 1941 pobýval v polském městě Wloclaw na Visle mezi Varšavou a Toruní. Prožitá a současná válečná traumata v kombinaci se samotou a pocitem opuštěnosti narušily jeho psychickou kondici natolik, že musel být přeložen do Regensburgu, kde se jeho stav mírně vylepšil a kde se vrátil ke psaní selských kázání a povídek. Po přeložení do Norimberku se jeho zdravotní stav znovu rapidně zhoršil a musel být odeslán do psychiatrického sanatoria v alpském Glatzer Berglandu. Po ukončení pobytu byl definitivně propuštěn z armády a v těžce narušeném psychickém stavu se vrátil do rodičovského domu v Nýrsku, kde žil v osamění a vyhýbal se kontaktu s lidmi.

H. Multerer zemřel v červnu 1945 v pouhých 53 letech na následky podlomeného zdraví a vnitřního poranění, které utrpěl během ostřelování sousedního domu americkou armádou v posledních dnech války. Jedna ze střel zasáhla prostor nedaleko pokoje, kde se nacházel a silná tlaková vlna jej odhodila na zeď druhé místnosti.

Na poslední cestě H. Multerera doprovodil nekonečný zástup jeho oddaných a věrných spoluobčanů z Nýrska a širokého okolí. Je pohřben na starém nýrském hřbitově. Splnilo se mu přání spočinout v šumavské hlíně, vyjádřené v jeho básni „Rodná zem“ (D’Hoamaterdn): „Chtěl bych v Tobě být pohřben má rodná země Šumavo“ (Mocht in dir begroben werdn-Hoamaterdn Böhmerwold.)

Díky Multererově hluboké lásce k Šumavě a k divadlu se Nýrsko navždy zapsalo jako kulturní centrum západní Šumavy.

Roku 2014 byl v Parku paměti Hansu Multererovi Muzeem Královského hvozdu odhalen kámen z míst, kde se narodil.

Pro muzeum Královského hvozdu zpracovala Jana Bečvářová

Leden 2025