LEOPOLD GEORG WEISEL | Muzeum Nýrsko

(1804 Horní Lukavice - 1873 Všeruby)

Lékař, národopisec a spisovatel Leopold Georg Weisel, původním jménem Joachim Löbl Weisel, se narodil roku 1804 v Horní Lukavici u Přeštic do židovské rodiny obchodníka Simona Weisela a jeho ženy Marie, rozené Haberkornové. Jako příslušníkovi židovské národnosti mu v monarchii v době vlády císaře Josefa II. byla dána pouze omezená možnost výběru povolání. Na doporučení otce se roku 1831 rozhodl pro lékařskou fakultu na pražské Karlo Ferdinandově univerzitě. Během studií pobýval v nuzných poměrech v židovském ghettu na pražském Josefově, kde pomáhal a léčil chudé děti. Po promoci se v roce 1836 stal „aprobovaným felčarem,“ jak často rád o sobě glosoval a nastoupil do klatovské krajské nemocnice jako pomocný lékař. Po třech letech byl ve věku 35 let doporučen jako osobní lékař hraběti Karlu Fridrichu Stadionovi, majiteli Trhanovského zámku u Domažlic. Kromě služby hraběti se stal uznávaným doktorem v nedalekých Všerubech (Neumark), kde prožil zbytek života. V roce 1843 ve 40 letech konvertoval v poutním kostele sv. Anny na Tanaberku ke katolické víře, aby se mohl oženit s 24letou Annou Pavlovskou, dcerou místního movitého finančního úředníka. Během křtu přijal jméno svého kmotra, správce koutského panství, Georga Rudolfa Hueberga. Pro židovskou komunitu, včetně své nejbližší rodiny, se křtem stal mešumedem (odpadlíkem), Židem nenáviděným Židy. S Annou vychovali pět dětí, tři dcery a dva syny. Jeden z jeho synů v jeho šlépějích vystudoval medicínu. Jako železniční a všeobecný lékař působil ve Kdyni. Pochován byl na židovském hřbitově v Loučimi.

L. Weisel byl po širokém okolí známý jako najmarský doktor soucitný s chudinou. Za návštěvu pacienta účtoval 50 krejcarů, chudé léčil zdarma. Pro své lidumilství a lékařský um byl vyhledáván nejen v Pošumaví, ale i v okolním Bavorsku. Byl propagátorem vakcinace a zdatným porodníkem. Pro záchranu života ohrožené rodičky se odvážil na svou dobu neskonale novátorského a riskantního činu, císařského řezu v domácím prostředí.

V životních a politických postojích byl L.Weisel umírněným liberálem. Propagoval soudržnost mezi Němci, Čechy a Židy. Všechny tři národy považoval za rovnocenné děti země (Böhmerlander) a bratrské svazky mezi nimi považoval za nejlepší službu vlasti. Byl nadšeným osvícencem a vlastencem, vtipným a záživným vypravěčem, zapáleným národopiscem a sběratelem židovského a šumavského českoněmeckého folkloru. Roku 1847 se na Tanaberku seznámil s Boženou Němcovou, která doprovázela do ročního vyhnanství ve Všerubech svého přeloženého manžela Josefa. S B.Němcovou ho pojil společný národopisný zájem o místní foklor a o sběr povídek, pověstí a písní.

L. Weisel vynikal intelektem, literárním talentem, bystrým postřehem a dokonalou znalostí místního prostředí. Ve svém díle poutavě, objektivně a výstižně zachytil život a dění v židovské komunitě a v prostředí, kde se se pohyboval.

S humorem, nadsázkou a nadhledem čtenáři přiblížil najmarskou doménu, obchodování s husami a jejich draným peřím, s mírnou dávkou ironie si vzal na mušku maloměstské Všeruby, místní klepny a jejich klevetění. Stejně jako o půl století později jeho literární kolega Karel Klostermann, L. Weisel vyvracel pověrčivost a jako osvícený a nekonvenční lékař se ostře vyhrazoval při překračování a nedodržování hygienických návyků a zdravotních zásad.

Věrohodnými vzpomínkami na pražské ghetto, na jeho tradice, kulturu, talmudskou školu, těžký život jeho obyvatel, žebráky nevyjímajíc poskytl cenný náhled na každodenní dění v židovské komunitě 19. století a zasloužil se o zachování četných tradic, které by jinak byly zapomenuty. Je autorem celé řady novel a povídek : Freundschaft und Liebe (Přátelství a láska-o strážcích hranic), Das Marterl (Martýrium-o pašerácích) Die Schuldbewusten (Vina a její si uvědomění - o myslivosti a honitbě), Die Francosen in Prag (Francouzi v Praze- francouzsko pruská bitva v roce 1870), Die Friedhofe, (Hřbitovy), Musterbauer (Jak by měl vypadat správný sedlák), Judaismus und Patriotismus (Židovství a vlastenectví), Neu-Israel und die Politik( Nový Izrael a politika) či Judische Mythen ( Židovské mýty). Bájnými náměty L.Weisel inspiroval nýrského Hanse Watzlika: Pověst o škůdci ďáblovi Bilmesovi, či Troubení a zvonění proti bouřkovým mrakům

L. Weisel pravidelně publikoval v četných pražských časopisech, periodikách a kalendářích: Bohemia, Politik, Panorama des Universum, Prager Beiblätter, Prager Kalender für Stadt und Land, Ost und west (Od východu na západ) a do klatovského týdeníku Der Bote aus dem Böhmerwald (Posel ze Šumavy) založeného roku 1863. Jeho příspěvky v Panorama des Universum vycházely formou fejetonů s názvem Pověsti pražských Židů (Sagen der Prager Juden): Jüdische Hochschulen (Židovské talmudské školy), Die Schnorer oder jüdischer Bettler (Prosebníci nebo židovští žebráci), Die Pingasgasse (Pinkasova ulička), Die Prager Juden, wie sie leben (Pražští židé, jak žijí) Liduška (o lásce Žida a křesťanské dívky, připomínající Weiselův životní příběh).

L. Weisel významně obohatil i pěti dílné pražské Sippurim, příběhy sesbíraných pověstí a legend o ghettu Židovského města. Sippurim vydával pražský knihkupec Wolf Paschles v letech 1847 až 1864, jako jednosvazkový výbor je v roce 1919 vydalo nakladatelství R. Lowitza ve Vídni a v Lipsku. Díky anonymitě svých příspěvků se L. Weisel pro Sippurim stal jedním z neznámých autorů z lidu (verschollenen Volkschriftsteller

Weiselovým nejdůležitějším a zároveň posledním literárním počinem byl jeho historický elaborát Chodenprozes (Chodská vzpoura), ve kterém jako první zdokumentoval vzpouru Chodů vedených Janem Sladkým Kozinou proti Wolfu Maxmiliánu Lammingerovi z Albenreuthu, lidově nazývanému Lomikar. Vzpouru vyvolal počin, kterým Lammingerská vrchnost chtěla Chody připravit o jejich privilegia a donutit je k robotě. Chodenproces vycházel v Panorama des Universum na pokračování rovněž formou fejetonů s názvem Vergessene Geschichte (Zapomenutá historie) v roce 1873. Výtah uveřejnil i v pražský list Politik. L. Weisel informace pro Chodenproces čerpal z archivu Stadionů v Koutě na Šumavě (Kauth). Po devíti letech od zveřejnění se Chodenproces stal inspirací Aloisu Jiráskovi k napsání historického románu z doby temna Psohlavci, díky kterému se Jan Sladký Kozina vstoupil do národní historie.

Po stopách L. Weisela se na podnět svého švagra, Jindřicha Jindřicha, který se o Weiselovi dozvěděl od svého kolegy Jindřicha Šimona Baara, vydal nýrský kronikář a národopisec Josef Blau. Výsledkem jeho bádání je monografie s názvem Georg Leopold Weisel: Aus dem Neumarker Landestor, Die Volkskunde eines Aufklarers (Georg Leopold Weisel: Ze všerubské zemské brány, národopis osvícence). Vyšla v Liberci v Sudetoněmeckém vydavatelství Franze Krause v roce 1926.

Přestože byl L. Weisel významnou a známou osobností všerubského regionu, na kterou místní obyvatelé vzpomínali s láskou a vděkem ještě 50 let po jeho úmrtí, tím, že nepublikoval, nedochovalo se téměř nic z jeho rozsáhlého literárního díla. O to více cenným a vypovídajícím svědectvím o něm je Blauova monografie.

L. Weisel zemřel 31. března roku1873. Je pochován na všerubském hřbitově, na náhrobku z černého mramoru má u svého jména uvedeno Arzt und Schriftsteller (lékař a spisovatel).

Život L. Weisela zdařile přibližuje kniha Marie Kurandové Všerubský doktor se vrací.