ANTON SCHOTT | Muzeum Nýrsko

8. 2. 1866 Samoty - 4.4. 1945 Hueb bei Mettmach, Rakousko

Anton Schott se narodil za rakousko pruské války v roce 1866 v osadě Samoty (Klausen, dnes součást Uhliště-Kohlheim) Therezii Zierhut. Jako dítě svobodné matky byl legitimizován jejím sňatkem s nemajetným tkalcem Franzem Schottem. Ohlášky byly třikrát odročeny, a nakonec kněz vážně nemocného Franze postiženého infekčními neštovicemi, na které v jeho blízkém okolí zemřelo několik lidí, oddal na lůžku, aby v případě jeho úmrtí malý Toni nezůstal nemanželským dítětem. Od otce se neštovicemi nakazil i Toni, oba se uzdravili.

F. Schott na Šumavu, kde jeho babička měla královácké předky, přišel z Chebska (Egerland). Ve sklářské osadě Zadní Chalupy (Hinter Hauser) zakoupil podmáčenou louku, později přikoupil ještě další dvě a na nevelkém pozemku se svou matkou a kmotrou postavil dřevěný domek utesaný ze kmenů a pokrytý šindelem. F. Schott byl čestný a intelektuálně převyšoval své okolí. Těšil se vážnosti a všeobecné úctě a spoluobčané jej vyhledávali, kdykoliv potřebovali poradit a pomoci. Na Zadních Chalupách byla jednotřídní škola zřízena až v roce 1878, a malý Toni se číst, psát a počítat naučil od svého otce a od Brunnkressenhanse, jak se říkalo pomocnému učiteli Johannu Gerlovi, který docházel ze Svaté Kateřiny po chalupách učit místní chudé děti. F. Schott se na doporučení J. Gerla rozhodl svému vnímavému a nadanému synovi umožnit vystudovat. Když mu bylo 13 let, vydal se s ním v roce 1879 do Plzně. Měl namířeno na gymnázium, navzdory učiteli Gerlovi a Toniho babičce, kteří z něj chtěli mít velebného pána. V Plzni byl ale F. Schott poprvé a ve zcela neznámém prostředí zmatku se Toni namísto na gymnázium ocitl na reálné škole (Realschule). Němčinu a francouzštinu ho na ní učil bard šumavské literatury Karel Klostermann. V kronice, kterou si Anton Schott od doby, kdy se naučil číst až do sklonku života vedl, se o K. Klostermannovi nezmiňuje, ale bezpochyby byl jedním z prvních, kdo významně ovlivnil jeho další životní dráhu a vzbudil u něj zájem o šumavskou literaturu.

Výdaje za studium, byt a stravu byly pro nemajetného F.Schotta těžkou zatěžkávací zkouškou. Pronajal Tonimu pokoj se snídaní a večeří v ceně šesti florinů měsíčně, na oběd Toni využíval nabízené dobročinnosti svých profesorů. Docházel do rodiny ředitele školy Smetáčka a profesorů Wilda, Schustera, Rumlera a Klostermanna, ke kterému chodil každé úterý a pátek. Pokaždé, když přicházel ke dveřím profesorských rodin, cítil Anton tlouci své srdce jak kladivo. Hluboce dýchal a dlouze postával za dveřmi, než se odhodlal zazvonit. Od mládí byl se svými sourozenci rodiči veden k hrdosti. Svým dětem kladli na srdce: „Nehmt nichts an von fremden Leuten, ihr braucht von ihnen nichts!“ (Neberte si nic od cizích lidí, nic od nich nepotřebujete) Anton se nacházel v ponižujícím a traumatizujícím postavení a otec se po roce jeho studií rozhodl zbavit ho potupného „žebračení“ po profesorech. Pronajal mu za čtrnáct florinů privát s celodenní stravou. Rozhodnutí bylo nad jeho finanční možnosti, rychle přišel o úspory a přestal platit nájem. V květnu 1881 byl Anton v 15letech donucen ukončit studia a za letního parného dne se po ranní mši vydat bez peněz, jídla a pití pouze s mapou v ruce pěšky přes Litice domů, aby otce vytáhl „aus dem Sacke“ (z bryndy), do které ho dovedla jeho královácká hrdost. Cesta na Samoty mu trvala den a půl. Otec, aby uhradil synův dluh, musel prodat jedinou krávu. Antonova zpověď o jeho těžkém dětství a mládí plném strádání se stala námětem jeho románu Notwebers Gabriel. (Nekadlec Gabriel) napsaném v roce 1910. Ústřední postava Gabriel Seeböck se cítí básníkem a svůj sen si prosazuje navzdory všem nastoleným překážkám. Po návratu na Samoty se Anton stal pomocným písařem v nýrské advokátské kanceláři Dr. Rennera. Jeho cesty ze Zadních Chalup do Nýrska zachytil Josef Blau ve svých pamětech:„Bylo mi deset let, když jsem s obdivem hleděl, jak v chatrném a nuzném šatu, za každého počasí, v zimě nebo plískanici, chodí "Schottentoni" kolem našeho domu do práce a lidé si o něm říkají, že je snad ze železa." Po dvou letech si A. Schotta všiml okresní školní inspektor Franz Hickisch a díky jeho přízni byl roku 1883 jmenován provizorním pomocným učitelem na Červeném Dřevě (Rothenbaum) a na Svaté Kateřině. Při práci studoval a v roce 1886 složil zkoušku na německém učitelském ústavě v Praze. Pokračoval studiem jazyků, botaniky, matematiky, astronomie a botaniky. Byl přeložen do Žumberka u Nových Hradů (Sonnberg) a do Kyselova (Sarau) na Českokrumlovsku, kde se stal se provizorním ředitelem nově otevřené školy, která zahájila výuku roku 1889. Začal psát, jeho prvotiny vyvolaly rozruch u čtenářské veřejnosti a rozpaky a osočování u místních učitelů, kteří o něm mluvili pejorativně jako o nedostudovaném kolegovi. Roku 1891 vyšla v Kolínských lidových novinách (Kollnische Volkszeitung), nadregionálním oblíbeném a vyhledáváném deníku považovaném za německé The Times, novela Schwarzblatt (Černý list). V roce 1902 A. Schott za román Gottesthall (Údolí bohů) získal svou první literární cenu. Rozhodl se učitelskou profesi pověsit na hřebík a věnovat se pouze psaní. Vrátil se na Zadní Chalupy, kde si za honorář koupil opuštěný objekt celní stráže s malým pozemkem. Spravoval usedlost, psal, po smrti matky finančně pomáhal svým sedmi sourozencům. Byl zvolen starostou obce a stejně jako jeho otec se stal váženým starousedlíkem, za kterým spoluobčané chodili pro pomoc a pro radu v nouzi. Oženil se s Terezií Altmann z nedalekého Gerlhofu. Terezie mu věrně stála po boku 35 let a porodila mu devět dětí, z nichž dvě zemřely.

A. Schott byl mužem všestranného talentu. Maloval, zabýval se astronomií a botanikou. Na vydařených akvarelech věrně a realisticky zachycoval šumavskou krajinu, její kostelíky, kapličky a královácké dvorce. Věnoval se zkoumání mechů, lišejníků a šumavské květeny, Své studie publikoval v rozličných vědeckých časopisech a vylisoval kvalitní 28 svazkový herbář s 3000 šumavskými exponáty.

Venkovský život na odlehlé Šumavě nenaplnil Schottovo očekávání a když nejstarší děti odrostly, rozhodl se odstěhovat se do Berghamu u Lince v lidnatějším Horním Rakousku. Chtěl, aby děti nabyly plnohodnotného vzdělání a on sám se mohl cele věnovat psaní. V roce 1908 v Berghamu za honorář (spolupracoval s četnými nakladatelstvími: Bach v Kolíně nad Rýnem, Habbel v Řezně, Deutscher Hausschatz, Alte und neue Welt, Katholische Welt, Germania) zakoupil nevelký statek. Během první světové války (1914-1918) byl A. Schott se svými třemi syny povolán pod prapor domobrany (Landsturm) a statek mu zdevastovali bytovaní vojáci. V roce 1920 mu zemřela manželka Therezie. Poválečná inflace Schotta připravila o veškeré úspory a snížila cenu jeho nemovitého majetku natolik, že v roce 1921 byl nucen prodat statek. Přestěhoval se do Sipbachzellu a v roce 1924 do Peuerbachu, kde zakoupil vilu. V roce 1929 se mu začalo opět dařit a mohl zakoupit od baronesy Marthy Handel-Mazzetti v Hub u Mettmachu nedaleko Salzburgu zámeček s rybníkem, na kterém zaopatřen dožil s rodinou své dcery Marie.

A. Schott byl královákem, kromě hrdosti měl železnou disciplínu a pracovitost. Neuplynul rok, aniž by nenapsal několik děl. Od roku 1890 během své 35leté literární kariéry napsal kolem padesáti románů a třiceti svazků novel a povídek, vydaných v četných církevních kalendářích a časopisech. Rukopisy dalších deseti románů se našly v jeho pozůstalosti. Po novele Schwarzblatt v roce 1891 následoval Konigsschutz (Královský myslivec), Der letzte Richter (Poslední rychtář) a Die Einoder (Samotář). Děj Samotáře a Posledního rychtáře se odehrává v létech 1847-1848 a líčí zánik králováckých privilegií a jejich přímou poddanost králi. Králováky se zabývá i román Um Recht und Freiheit (Za právo a svobodu), který lze považovat za německy psaný protějšek Jiráskových Psohlavců. V Schottově pojetí na rozdíl od Jiráska proti vrchnosti ve shodě s historickou skutečností bojují s Čechy i Němci a sociální zřetel převyšuje zřetel nacionalistický.Následovaly romány Der Bauernkonig (Selský král), Das Glucksglass (Sklenice štěstí), Gottesthal (Údolí Bohů), Der Huttenmeister (Huťmistr), Die Seeberger (Bergerské Jezero).

Díky románu In falschen Geleisen (Na Falešné stopě) je A. Schott považován za zakladatele grenzlandsrománu (hraničářského románu), literárního žánru z jazykově smíšeného prostředí. A.Schott je přesvědčen, že smíšené prostředí vyhrocuje jazykové a národnostní otázky. Varuje a odrazuje mladé lidi od uzavírání smíšených manželství a od výchovy dětí v něm, nesouhlasí ani se zakládáním českých menšinových škol v německém prostředí.

Společenské strádání během první světové války A. Schott výstižně a věrohodně ztvárnil v románu Um die Heimat (V domovině) a obraz kulturní historie v románech s náboženským podtextem Schwedenzeit (Za doby Švédů), Bibel und Jesuit (Bible a Jesuité), Die neue Zeit im Walde(Nové lesní časy), Die Kaiserbraut (Císařská nevěsta), Die Hexe (Bosorka), Hussenzeit (Za doby Husitské). Již v pokročilém věku A. Schott napsal svůj poslední román Nibelungenlied (Píseň o Nibelunzích) a roku 1933 literární činnost ukončil. Po jeho smrti vydalo nakladatelství Steinbrenner ve Vimperku výbor ze Schottovy tvorby pod názvem Einer der Stillen im Lande (Jeden z tichých v zemi).

Na sklonku života A. Schotta trápily zdravotní neduhy a kronice se svěřil, že se po smrti manželky cítí opuštěný a osamocený: „Děti a vnoučata mne sice mají rády, ale vyhledávají mne jen příležitostně během kalendářních svátků, mých narozenin a v době letních dovolených a prázdnin.“ A.Schotta v závěru života i velmi znepokojoval sílící vliv Adolfa Hitlera, jeho antisemitismus, rasismus a odklon od demokratických principůa zásad. Velkou obavu a nevoli u něj vyvolal Anschluss, kterým bylo v březnu 1938 Rakousko připojeno k německé říši. Byl deprimován z masové hysterie, ze souhlasu 99 procent rakouské populace s Hitlerovými počiny a z toho, že jeho dva synové byli sesazeni na nižší pracovní posty poté, co neprojevili sympatii a loyalitu k říši. Po napadení Polska Německem v roce 1939 musel narukovat, již podruhé, jeho syn Günther a v roce 1943 na ruskou frontu ke Kyjevu i jeho vnuk, Günther junior. Oba válku i pobyt ve francouzském a anglickém zajateckém táboře přežili a mohli se vrátit rok po Schottově smrti domů. Hueb, kde A.Schott dožíval, nebyl kromě nedostatku potravin, krácení přídělu topiva a nedostatku mužských pracovních sil válkou přímo zasažen. Jeho podlomené zdraví zhoršovala samota, úzkost po odchodu syna a vnuka na frontu a špatné zprávy z bojišť. Roku 1940 prodělal dvě mozkové mrtvice, trápili ho závratě. Jeho psychický stav se rapidně zhoršil po smrti dcery Barbary, provdané Haberkorn, na zápal plic v roce 1942 a syna Franze na rakovinu hrtanu v roce 1943. Nepřidali mu ani u něj na zámečku ubytovaní zajatci, kteří jej vybydleli a poničili jeho zařízení.

Anton Schott zemřel na zástavu srdce dne 4.dubna v roce 1945 ve věku 80 let. Necelý měsíc před spácháním sebevraždy A. Hitlera a před jím tak toužebně očekáváným koncem druhé světové války. Díky válečné nouzi nebylo kde zakoupit květiny a uvázat smuteční věnce, úmrtní oznámení bylo s obtížemi vytištěno až na poslední chvíli.

A.Schott je pohřben v rodinné hrobce dcery Marie, provdané Pumberger, v nedalekém Mettmachu.

V nýrském Parku Paměti byl A. Schottovi v říjnu 2016 položen pamětní kámen z míst, kde se narodil.

V 70. a 80. letech 19. století se stala žádanou venkovská proza. Jejími průkopníky z Šumavy, do doby zavedení železnice zapomenutého, nedostupného a čtenářské veřejnosti neznámého koutu země na okraji společenského a ekonomického zájmu se stali K. Klostermann a A. Schott. Každý z autorů šel svou vlastní cestou.

K. Klostermann o šumavském lidu psal zprostředkovaně. Bez předsudků a zaujatosti se snažil čtenáři předložit reálný pohled literárním stylem blízkým Zolově naturalismu. Šumavské horaly, pašeráky a králováky vykresloval jako tvrdé a neotesané obyčejné lidi na okraji společnosti zápasící s trvalou chudobou. Jejich prostředí a těžké životní podmínky vnímal jako specifické a sociálně odlišné, nezakrýval ani nepřikrašloval pašerácké podsvětí a jeho dopad na společenskou kriminalitu.

A. Schott naplňoval své předsevzetí stejné jako jeho slavný předchůdce Adalbert Stifter, stát se poslem své milované šumavské domoviny a jejích obyvatel. Propojil tajemný a temný šumavský hvozd s jeho lidem, kterého osud zarámoval do přírodní scenérie. Ve čtenáři A. Schott nabuzuje harmonii, kterou cítil ve svém nitru. Právem je nazýván básníkem králováckých sedláků (Bauerndichter). Čtenáři je přibližuje v jejich životní věrohodnosti, kořenné sukovitosti a úporném lpění na mravu domoviny. Vychází z dokonalé znalosti prostředí. Vyrůstal v horalské chudobě spjatý s drsnou šumavskou přírodou, již miloval do hloubky srdce. Je jedním z těch, o kterých píše. Rozumí si stejně dobře s pansky vystupujícími králováky jako s nuznými domkáři, foukači skla či pašeráky na okraji společnosti. A. Schott v životě hodně prožil a nabyl přesvědčení, že většina horalů je ryzího zrna. Došel k neochvějné jistotě, že i nejhorší zlo lze v dobro obrátit, pokud je vůle.

Prostí čtenáři A. Schotta vyhledávali a milovali. Hltali jeho příběhy. Rozuměli jim a měli pocit, že čtou o sami o sobě, o svých radostech a dennodenních strastech, bez příkras a zbytečných romantických zápletek. A. Schott se nepřizpůsobil nastolenému literárnímu trendu a zůstal autentický. Nepsal pro pocty a nebažil po vyznamenáních a oceněních. V roce 1901 obdržel Cenu německé literární společnosti a roku 1923 cenu Herder nakladatelství za román Die Hacker vom Freiwald (Freiwaldští Hackeři). Roku 1929 odmítl nejvyšší rakouské státní vyznamenání Silberne Ehrenzeichen (rytířský kříž 2. třídy) s odůvodněním: „Má nepatrnost mne nedovoluje si takové zásluhy osvojit, a i kdybych mohl, neudělal bych. Tato republika mě připravila, o všechno, co jsem si nashromáždil za třicet let.“

Německé katolické sdružení Ferdinandea v Praze ho jmenovalo svým čestným členem.

Anton Schott je prastrýcem spisovatele Josefa Holuba, kterého inspiroval k literární tvorbě.