OKULA, BREJLE A NÝRSKO | Muzeum Nýrsko

V minulosti brejle mužské tváři propůjčovaly respekt, status učence a společenského postavení, ženské tváři naopak ubíraly na půvabu. U něžného pohlaví nebyly proto v přílišné oblibě. Obrýlené panny byly společenskou konvencí považovány za „pro muže nežádoucí a nepříliš pohledné“ a dámy, aby neuškodily své kráse, brejle s prodlouženou rukojetí, tzv. „lorňony,“ vytahovaly jen v nejkrajnějším případě.

V současnosti jsou brýle žádaným artiklem a naši běžnou každodenní pomůckou, vzbuzující pozornost sběratelů. Vnímáme je jako neodmyslitelnou součást našeho života a neumíme si svět okolo nás bez nich představit. Zdobí naši tvář a jsou první věcí, kterou si na obličeji druhého všimneme. Mají maskový efekt a jejich design napovídá o charakteru jejich majitele. Mohou z něj učinit nenápadnou šedou myš stejně jako extravagantního Dandyho, mohou mu ubrat či přidat na věku, zvýraznit outfit či jej dotvořit v dokonalý módní look. Brýle se skřipcem tzv. „pince-nez“ jsou spojeny s našim prvním prezidentem T. G. Masarykem, kterého si bez nich nedokážeme představit. Brýle s obroučky ze želvoviny si oblíbil náš druhý prezident Edvard Beneš. Nechal si je na míru vyrobit od zručného optika v Nýrsku, kterého za rok svým dekretem poslal na odsun.

Ve 4. století před naším letopočtem ke korekci zraku a dosažení lepší viditelnosti napomáhala skleněná kulička naplněná vodou. Zvětšovala objekt na krátkou vzdálenost a ke čtení ji používal antický básník Seneca. Další korekční pomůckou byl před okem držený skleněný krystal, který díky optickým zákonitostem fungoval jako čočka. První brejle vznikly jako pokus krystal zastabilizovat před okem. Hybnou silou vývoje brejlí byla snaha číst večer při tehdejším nedostatečném osvětlení svíčkami. Je spojena s klášterními mnichy, kteří četbou knih a jejich opisováním a ilustrováním představovali kolébku středověké vzdělanosti. Italští mniši ve 13. století zkonstruovali Lesenstein (čtecí kámen), polo kulatou čočku z křemene a křišťálu, která byla přikládána na text. Její dokonalejší varianta byla vybroušena v jižním Holandsku z přírodního minerálu berylu, podle něhož čtecí kámen dostal svůj staročeský název brejle, v němčině Brille. K masivnímu rozvoji brejlařského řemesla došlo v 15. století po vynálezu knihtisku Janem Gutenbergem, kdy doslova expandovali brejlařské cechy po Evropě.

První brýlové obroučky byly zhotoveny z kostí, volské rohoviny, perleti nebo vzácné a drahé želvoviny, odebírané ze středové části krunýře želvy karety pravé. Ruční výroba brejlí probíhala velmi precisně a měla blízko ke zlatnickému a šperkařskému umu. Nářadí zlatníka a brejlaře je pro laika nerozeznatelné. Brejlařské cechy byly zřizovány poblíž sklářských hutí a evropskou kolébkou se stala Itálie a Francie.

Do Nýrska se výroba brejlí dostala na konci 19. století z centra mocnářství Vídně a z bavorského Norimberku, kde místní optičtí mistři v 16. století vyřezávané rohovinové brejle povýšili na dokonalý a vysoce ceněný šperk. Norimberk je spojen i se zrodem designu, jehož potřeba vyvstala po nahrazení ruční výroby sériovou.

Brejle prošly v průběhu let nespočtem módních vln a technických zdokonalení z hlediska konstrukce a volby materiálu. Koncem 19. století postupně vymizely drahé přírodní materiály. Nahradily je kovy s jejich slitinami a levnější syntetické materiály. Kovy si udržely pozici zejména v povrchové úpravě, tzv. galvanizaci dodnes. V minulosti se používalo zlato, stříbro, nikl, z jeho slitin double, tombak a alpaka. V současnosti je preferována bílá mosaz nazývaná německé stříbro a titan ve směsi s nerezovou ocelí. Oba materiály jsou v oblibě pro nedráždivost pokožky. Jako první syntetický materiál byl použit extrémně hořlavý celuloid, po něm nehořlavý polyamid disponující lepšími užitnými vlastnostmi.

Průlomem brejlařského řemesla se v 80. letech minulého století stal patent českého vědce profesora Otty Wichterleho, který brejle nahradil měkkými gelovými kontaktními čočkami vkládanými přímo do oka.

Rakousko-uherská monarchie a čs. republika do konce II. světové války.

Fabrik Schleiferei optischer Waren und Glaser-Wilhelm Ekstein u. Co. (1895-1925)

V době, kdy pro sebe na opačném konci světa americký prezident Benjamin Franklin vymýšlel bifokální brýle, bratři Eduard, Wilhelm a Adolf Eksteinovi se rozhodli pomáhat lidem s vadou zraku a společně začali podnikat. V roce 1873 si pronajali v Praze na Příkopech obchod s malou dílnou o rozloze 25 metrů čtverečních a nazvali jej „Bratři Eksteinové.“ Podnik vedli Adolf a Eduard, Wilhelm žil ve Vídni. V pražské dílně pracovalo 8 dělníků a 10 učňů u tří šlapacích soustruhů a dvou ručních lisů. Bratrům se dařilo a podnikavý Wilhelm se rozhodl za pomoci brněnského židovského továrníka Theodora Pollacka přestěhovat v roce 1887 obchod do Vídně, centra mocnářství. Díky vydělanému kapitálu a Pollackově finanční podpoře vykazoval tovární charakter pro tento obor podnikání dosud nevídaný. Dne 12. července 1889 byla do vídeňského obchodního rejstříku zapsána firma „Wilhelm Ekstein a Co.,“ předmět podnikání optika, tovární výroba optických dílů a nástrojů, sídlo Andreasgasse č. 11, VII. okrsek. Součástí firmy byl i malý obchod. Čtrnáct zaměstnanců, kteří přišli do Vídně z Prahy doplnilo čtyřicet vídeňských dělníků a postupně se počet zaměstnaných navýšil na stodvacet. Pracovní doba v továrně byla od pondělí do soboty, přes týden se pracovalo 10 hodin denně, v sobotu o hodinu méně. Suroviny továrník Ekstein nakupoval ve Vídni a v Německu, kde od firmy Duchrow-Rathenow odebíral i stroje. Brejle s cenou od jedné do dvou zlatek se velmi dobře prodávaly, firma prosperovala a brzy se vypracovala na „dvorního výrobce brejlí c.k.“ Na pomoc do Vídně přijeli Eduard s Adolfem. Po smrti Adolfa a po velké stávce dělníků v továrně se Eduard s Wilhelmem rozhodli ji přestěhovat z drahé a neklidné Vídně na česko-německé šumavské pomezí, kde pomalu dohasínalo broušení skla. Nově vybudovaná železniční trať dokončená v roce 1876 a levná pracovní síla rozhodly, že lokalitou se stane Nýrsko. Vedení se opět ujal obchodně zdatný Wilhelm, v Nýrsku si roku1895 pronajal prostory a o několik let později zahájila provoz „Fabrik Schleiferei optischer Waren und Glaser-Wilhelm Ekstein u. Co.“ Město si nevybral náhodně, jeho manželka byla dcerou nýrského movitého židovského starousedlíka obchodujícího s peřím, Fleischla. Vášnivého nimroda Eksteina Šumava přitahovala i pro možnost honitby v jejích hlubokých hvozdech. Do Nýrska z Vídně s rodinou W. Eksteina, jeho manželkou Reginou a dcerou Valeskou, přešla malá skupina českých a rakouských odborníků, z nichž se později etablovali nýrští designeři (Jarý, Malý, Matuška, Krejsa, Vich, Šindler, bratři Zapletalové, Raab, Schebel). Další zaměstnanci se rekrutovali z Nýrska a z okolí Norimberku. V Nýrsku W. Ekstein nabíral místní vyučené skláře, kterým dával v době úpadku jejich oboru šanci na nové uplatnění. Odborníky na broušení skla vyhledával v Bavorsku. Již v roce 1894 přesvědčil Johanna Daniela Motschenbacha, špičkového brusiče čoček z Furthu u Norimberku, aby svůj dobře placený post vyměnil za post vedoucího výroby v jeho továrně. Motschenbach nabídku přijal a při příjezdu do Nýrska vyvolal rozruch svým luxusním, na dobu nevídaným osobním automobilem. W. Ekstein si na 25 let pronajal budovu čp. 51 delší dobu opuštěného, zkrachovalého Stollowskeho mlýna. Okresní hejtmanství mu po jejím odkoupení povolilo ji přestavět na účelovou továrnu. Pokroku nakloněný Ekstein využil funkční mlýnský náhon a od klatovské firmy Schifauer zakoupil v roce 1901 vodní Kaplanovu turbínu, která mu vyráběla elektrický proud na osvětlení továrny. Pro chod silných strojů na broušení a leštění skla nechal vybudovat parní kotelnu a pro broušení čoček přikoupil budovu bývalé koželužny v dolním Nýrsku. Suroviny nadále dovážel z Vídně a Německa, nářadí, speciální kleště, pilníky a pinzety z Anglie. Továrna vyráběla cvikry, skřipce, čočky, bifokální a torická skla, lupy a brýlové obruby z přírodních materiálů a kovů (rohoviny, želvoviny, perleti, kaučuku, niklu, zlata, pozlaceného bronzu, double). Jako doplňkový sortiment zhotovovala lorňony, optimetry (přístroje na měření akomodační schopnosti oka) a teploměry. Kvalitou výrobků a spektrem sortimentu se továrna stala jednou z nejvýznamnějších v rakousko-uherské monarchii a nabyla věhlasu v Evropě i ve světě. Exportovala do Itálie, Belgie, Švédska, Holandska, Turecka, Ameriky, Argentiny a Brazílie. Zboží pro Čechy a Moravu se vyskladňovalo z Nýrska, pro cizinu z filiálky, která i s obchodní správou firmy zůstala ve Vídni na Mariahilfer Strasse, žádané adrese a obchodní tepně města. Permanentní rozvoj technologií žádal další investice do výroby a W. Ekstein se rozhodl přijmout dalšího společníka. V roce 1907 se jím stal vídeňský obchodník Leopold Reiner, který do firmy vložil 250 000 korun. Továrna měla příznivý dopad na všestranný rozvoj a celkový rozkvět Nýrska. Pracovními příležitostmi a benefity zaměstnancům významně poklesla nezaměstnanost, viditelně stoupla životní úroveň a město prosperovalo i na výstavbě nových domů. V roce 1911 v továrně pracovalo 200 zaměstnanců, mnozí docházeli z okolních vesnic, Matějovic, Hamrů, Hojsovy Stráže, Skelné Huti, či Svaté Kateřiny. Po jmenování do správy židovské obce a po zvolení do městského zastupitelstva, kde působil více než 20 let a kde dosáhl postu prvního radního, se W. Ekstein ještě razantněji zapojil do veřejného života ve městě. V roce 1906 na soukromé náklady nechal vydláždit cestu z nýrského nádraží do své továrny, podporoval rozličné veřejné spolky a s manželkou Regínou založil nadaci na podporu chudých a nemohoucích spoluobčanů. Za zásluhy byl jmenován čestným občanem města Nýrska. Během stagnace za první světové války (1914-1918) továrna musela snížit výrobu. Po ukončení války a po vzniku samostatného Československa v roce 1918 vídeňská filiálka ukončila provoz a přestěhovala se do Nýrska. V období poválečné konjunktury se továrně začalo opět dařit a na počátku 30. let minulého století v ní pracovalo 550 lidí.

W. Ekstein zemřel nečekaně v dobré fyzické kondici na srdeční selhání ve věku nedožitých 74 let v roce 1925. Byl pohřben na židovském hřbitově s náležitými poctami za účasti všech významných nýrských spolků a četné veřejnosti.

Hugo Rainer (1925-1938)

Po Eksteinově smrti v roce 1925 se majoritním kapitálovým vlastníkem továrny stal Hugo Reiner, syn Leopolda Reinera. Vyplatil spoluvlastníky, vdovu Reginu Eksteinovou a Eksteinova synovce. Meziválečný boom moderních německých optických firem vystavil nýrskou továrnu silné konkurenci, „ve které ztrácela dech a nestačila tempu.“ Hugo Reiner se situaci pokoušel vyřešit megalomanskými novátorskými plány. Z Německa přivedl přes třicet posil a nahradil stávající kvalifikované a zkušené odborníky. Jeho záměr zvýšit produktivitu práce skončil fiaskem. Nově příchozí nedosáhli kvalit propuštěných, natož aby je v něčem předčili a počin mezi zaměstnanci vzbudil silnou nedůvěru a velkou nevoli vůči svému chlebodárci, umocněnou jeho náladovou a vrtkavou povahou. Neúspěch Hugo Reinera neodradil a v roce 1926 zahájil rozsáhlou inovaci. Zakoupil moderní stroje a zavedl sériovou výrobu za použití nově vyvinutého syntetického materiálu, průhledného, tepelně snadno tvarovatelného a leštitelného nitrátu celulozy, nazývaného celuloid. Zároveň na minimum omezil ztrátovou a prodělečnou ruční výrobu z drahé, rohoviny, perleti a želvoviny. Nejrozšířenějším typem sériově vyráběných brejlí se staly „Windsorky,“ módní kulaté brýle, které se do Nýrska dostaly z anglického hrabství Windsor. Ve 30. letech minulého století byly povinným doplňkem každého muže, který se považoval za anglického gentlemana. Ve velké oblibě je měl malíř a spisovatel Josef Čapek, dnes je s oblibou nosí zpěvák Ondřej Havelka k dotvoření image doby swingu 30. let minulého století. Nesmrtelné Windsorky se vrátily do mody o 50. let později pod kultovním názvem „Lenonky“ podle frontmana Beatles Johna Lennona. Zosobňovaly ideály beatnického hnutí Hippies a v socialistickém Československu společenský vzdor blízký undergroundu proti v zemi nastolenému komunistickému režimu.

V meziválečném období velkou reklamou pro Reinerovu optickou továrnu byly Barrandovské filmové ateliery. Lidé neměli televizi a milovali a hojně navštěvovali kino. Americké hvězdy se na filmových plátnech promenovaly v extravagantních slunečních brýlích s tmavými skly a u nejednoho návštěvníka biografu navodily touhu obdobné brýle si pořídit.

Koncem 30. let minulého století Reinerovu optickou továrnu zasáhla světová hospodářská krize. V roce 1930 při příležitosti májových oslav v ní odbory zorganizovaly demonstraci, která skončila propuštěním 110 dělníků. V roce 1934 se ekonomická situace stabilizovala a pro nadbytek zakázek stoupl počet zaměstnanců natolik, že musel být zaveden dvousměnný provoz. V roce 1938 Hugo Rainer pro svůj židovský původ ještě před záborem opustil Nýrsko a odešel do Prahy. Roku 1942 byl deportován do koncentračního tábora v Terezíně, byl umučen v koncentračním táboře v polském Lublinu.

Optische Werke Fremuth a co. (1939-1945)

Po Rainerově odchodu byla v pohnuté předválečné době firma krátký čas bez vedení. Po připojení Nýrska k německé říši v roce 1938 zarizovanou továrnu po Hugo Reinerovi, ve které pracovalo 800 zaměstnanců, převzal její bývalý prokurista, s režimem sympatizující Franz Fremuth a stal se jejím dočasným správcem. Měl za úkol továrnu co nejrychleji postavit na nohy. Ve funkci se po počátečních nesnázích osvědčil. Továrnu za 300 000 říšských marek v roce 1939 odkoupil a založil komanditní společnost „Optische Werke Fremuth a co.“ Během druhé světové války (1939-1945) se v továrně vyráběly optické přístroje a vybavení pro německý zbrojní průmysl. Muži zaměstnaní v továrně byli postupně povoláváni do říšského Wehrmachtu a nahrazováni ženami a polskými a francouzskými válečnými zajatci. Počet zaměstnanců v roce 1941 poklesl na 451 dělníků a 50 úředníků. Postupem válečných událostí byla výroba utlumována, až koncem války úplně ustala. V posledních válečných dnech se továrna namísto oslav svého 50. letého jubilea založení stala terčem osvobozující americké armády, která ji těžce poničila ostřelováním. Začalo v neděli 29. dubna 1945 kolem 9 hodiny v době ranní mše v kostele. Probíhalo do 16 hodin odpoledne s hodinovou přestávkou přes poledne, celkem třikrát po sobě. Jako první byl zasažen nedaleký kostel sv. Tomáše, hřbitov a pět okolních domů, poté začal hořet sklad továrny, ve kterém naštěstí v neděli nikdo nepracoval. Během invaze většina továrních budov vyhořela.

Franz Fremuth byl po kapitulaci německých vojsk a po osvobození Nýrska americkou armádou v květnu 1945 odvolán a deportován do vazební věznice v Klatovech.

OKULA

Období od konce druhé světové války po současnost.

podnikoví a generální ředitelé:

Václav Horný (1949-1969)

Karel Viták (1969-1983)

Ing. Josef Thomajer (1983-1989)

Ing. Zdeněk Velek (1989-1996)

Ing. Zdeněk Ploub (1996-1999)

Ing. Ladislav Hršel (1999-2006)

Kolektivní představenstvo (2006- dosud)

V květnu 1945 začala obnova válkou těžce poničené továrny. Z trosek byly vyhrabány stroje a v červnu 1945 byla obnovena výroba. V červenci 1945 byl druhým národním správcem po klatovském optikovi Dominiku Vaněčkovi jmenován židovský zaměstnanec Bedřich Štern. Válečné škody byly odhadnuty na 5 milionů korun a továrna v pohraničí se potýkala s vážnými problémy. Nebyl materiál a začal odsun Němců z Nýrska. Na místa letitých zkušených odborníků do továrny začali přicházet nezkušení dělníci rozličných profesí, mnoho z nich bylo nevyučených. Roku 1946 byla továrna znárodněna a pojmenována OKULA. V letech 1947 až 1949 bylo pod nýrskou továrnu začleněno dvanáct dalších podniků, které se zaobíraly optikou a brejlařinou. V roce 1947 bylo v továrně založeno učňovské středisko pro chlapce, roku 1954 rozšířené pro dívky. V květnu 1948 byl položen základní stavební kámen nové výrobní haly, která byla dokončena v roce 1950. Prvním ředitelem byl v roce 1949 jmenován Václav Horný, který ve funkci strávil dvacet let. Okulu díky její zavedenosti na trhu jako jeden z mála nýrských podniků vedl k prosperitě i přesto, že odsunem přišla o většinu zaměstnanců a o západní trhy a vyráběla pouhých pět typů výrobků. V roce 1949 se začaly v několika barevných odstínech, v transparentní vodové, temně žluté, tabákově hnědé, červené a narůžovělé vyrábět kultovní brýle kulatého typu s nýtovanými stěžejkami a dvěma ozdobnými nýtky nazvané „Panto.“ Nepodléhaly módním trendům, nosili je všichni občané bez rozdílu a staly se užitným doplňkem socialistického pracujícího člověka. Bylo možno je najít na očích prezidenta Klementa Gottwalda stejně jako prodavačky za pultem, dělníka u soustruhu, zemědělce na poli, či na očích k smrti odsouzené Milady Horákové během jejího vykonstruovaného politického procesu. V roce 1951 byly podle patentu profesora Otta Wichterleho vyrobeny první vstřikované bezpanté sluneční brýle „Dolonit.“ Podle použitého materiálu se jim říkalo „nylonky. Staly se tuzemským i světovým bestsellerem a pro Okulu znamenaly velký úspěch a odbyt. Koncem 50. let minulého století se přetransformovaly na „Cat’s eyes“ (kočičí oči), první brýle, které respektovaly morfologii obličeje a dokreslovaly tvář za účelem jejího dozdobení. Na popularitě u žen si získaly zdobnou bižuterií, vsazovanou do obrub technikou fasování kamenů různobarevných materiálů.

V roce 1952 se v sortimentu Okuly objevily lyžařské, letecké, motocyklové a ochranné brýle, štíty a obaly z plastických hmot: lahvové uzávěry, odměrky a další výrobky pro kosmetický a farmaceutický průmysl. Sortiment byl účelově rozšiřován, vytvoření nových pracovních míst bylo potřebou během dosidlování pohraničí. Kromě ryze ženských pracovních pozic v pásové výrobě přibyly mužské pozice v nástrojárně, otevřené v roce 1955 a v lisovně plastů. Jednalo se o konstruktéry, technology a seřizovače. Okula v této době zaměstnala 760 lidí.

Vstup na trh s plastem vedl roku 1958 k začlenění Okuly pod koncern spojených farmaceutických podniků pro zdravotnickou výrobu „SPOFA.“ Poměr brýlového a plastového sortimentu se postupně začal objemově vyrovnávat. Některé z plastových výrobků se staly bestsellery vyráběnými řadu let až do současnosti: tuby a uzávěry pro tbl. Celaskonu, kapátka pro oční kapky Oftalmoseptonex a nosní kapky Sanorin, uzávěry pro francovku ALPA. Po začlenění pod SPOFU bylo v Okule zřízeno vlastní vývojové středisko. Na jeho provoz část finančních prostředků poskytovala SPOFA za účelem vybudování zázemí pro ostatní členy koncernu: Léčiva Praha, Slovakofarmu Hlohovec a Malacky, Galenu Opava, Dioptru Turnov a Oční optiku. Kvalifikované obsazení vývojového pracoviště se zasloužilo v 70. letech minulého století o výměnu extrémně hořlavého celuloidu za užitkově výhodnější polyamid, vyráběný bezpečnou a prověřenou technologií z dřevitých vláken ve Francii a Itálii. Polyamid byl nejenom významným technologickým pokrokem, ale iposílením celkové bezpečnosti města, v jehož centru se Okula nachází.

V roce 1964 byl na pozici brýlového designera do Okuly přijat Jaroslav Trubač. Uvolněnější režim v 70. letech minulého století mu umožnil opakovaně vycestovat na západ na mezinárodní optické veletrhy a načerpat inspiraci pro vlastní kolekce. Zřízením nového vývojového pracoviště si J. Trubač se svými spolupracovníky mohl dovolit více experimentovat a plasty mu přinášely nové možnosti: barevnost, lehkost, pružnost, pevnost i opracovatelnost. Cizojazyčné okulácké katalogy z této doby nasvědčují, že Trubačův design byl i přes kladené zábrany srovnatelný s Evropou. Většina jeho brýlových obrub byla určena na export a na lokálním trhu byla nedostupná. Nutno podotknout, že mnoho jeho extravagantních návrhů u managementu a schvalovací komise vůbec neprošlo a zůstalo pouhým prototypem, nebo skicou v šuplíku jeho pracovního stolu. V zakonzervovaném socialistickém prostředí zaměřeném na velkosériové zakázky pro největšího odběratele, Sovětský Svaz a země RVHP státní plán po Okule vyžadoval kolekce nenáročných a levných brýlových obrub. V roce 1970 jich Okula vyrobila 3 400 000 kusů a 2 350 000 kusů slunečních brýlí. J. Trubač se nacházel v nelehké pozici, přesto se nenechal odradit. Inspiroval se futuristickými obrubami stylu „space age“ a „hippies.“ Mladí s oblibou nosili jeho brýle aerodynamického tvaru, předchůdce dnešních sportovních brýlí, dospělí výrazné černobílé brýle šachovnicového vzoru, využívajícího geometrie, nazývané „op-art.“ Můžeme je spatřit na očích rádců „X“a „Y“ v podání Darka Vostřela a Josefa Kemra v kultovním muzikálu Šíleně smutná princezna. S érou rockenrollu jsou spojeny Trubačovy brýle z kašírovaného perleťového celuloidu, používaného na kryty a tlačítka elektrických kytar, brýle „panorama“ najdeme na tváři Pavla Landovského ve filmu Já, truchlivý bůh, brýle z pozlaceného kovu v dalším kultovním muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, extravagantní obruby „retina“ z barevného polyamidu, inspirované sněžnými brýlemi si našly uplatnění jako žádané sluneční brýle a brýle s kombinovanou obrubou z kovu a tmavými celuloidovými bočnicemi, si oblíbil tajemník ÚV KSČ spojený s Pražským jarem Alexandr Dubček.

Fenoménem normalizační doby se staly barevné vstřikované brýle s velkými skly, „Big eyes“ (velké oči), které se udržely na trhu téměř dvě dekády. Mohutným hranatým brýlím s velkými očnicemi se lidově říkalo „televize“ a nosil je premiér vlády Lubomír Štrougal. V okuláckých brýlích se pravidelně na televizních obrazovkách objevovali populární zpěváci, herci a hlasatelé: Karel Štědrý, Naďa Urbánková, Miloš Kopecký, Saskia Burešová a mnoho dalších. Obdélníkovou „televizi“ a brýle s hrazdou v leteckém „aviátor“ stylu nosili soudruzi, projevem vzdoru a vyjádřením dobového ducha se staly „lenonky,“ které nosil i Trubačův syn. V roce 1976 J. Trubač navrhl model brýlí v barvě trikolory.

Nové moderní technologie si žádaly inovaci a další prostory. V roce 1982 Okula zprovoznila novou výrobní halu, ve které se brýlové obruby začaly vstřikovat do forem, frézovat, letovat pomocí kovových dílců a zušlechťovat chromováním, rhodiováním, či zlacením. Finálně se jejich povrch začal upravovat lakováním a ruční malbou

Po Sametové revoluci v roce 1989 socialistické plánování přešlo v tržního hospodářství. Ekonomická situace si vynutila přehodnocení obchodní strategie. Nejvíce změna zasáhla oblast brýlových obrub. Rozpad zemí RVHP a privatizace tuzemského podniku Oční Optika zcela ohrozily chod továrny. Pod vedením nového ředitele, konstruktéra Ing. Zdeňka Veleka, si Okula musela znovu vydobýt renomé na zahraničním a tuzemském trhu zaplaveném levnými brýlemi čínské provenience. V roce 1992 byla Okula zařazena do první vlny kupónové privatizace a v roce 1995 byla zprivatizována do českého vlastnictví.

Domácí trh bažil po západním zboží, leta odepíraným komunistickým režimem. Na post brýlového designera byl do Okuly přijat emigrant Michael Keyr, který své zkušenosti nabyl v německých firmách Rodenstock a Stepper International. Pro Okulu navrhl brýlovou kolekci Boston, Gallerya Skyline, odrážející dobové světové trendy a materiály v podobě pružných flexpantů a výrazných barevných odstínů struktury mramoru v kombinaci s bohatě zlacenými komponenty. Keyrova modelová kolekce Okula-ODM, Okule vtiskla novodobou tvář a položila základ úspěchu značky Okula Eyewear. Přestaly být akceptovány požadavky bývalého zahraničního obchodu trvajícího na velkém objemu bez výrazných požadavků na kvalitu a inovaci a začalo se hledět na požadavky koncových spotřebitelů a využívat moderní povrchové úpravy. Okula obnovila kontakty s filmovými ateliéry. Okulácké brýle se objevily na očích herců v dokumentu o Bertoldu Brechtovi, ve Svěrákově filmu Tmavomodrý svět a na očích Seana Conneryho ve filmu Liga výjimečných. Důkazem přetrvávající brejlařské tradice je spolupráce Okuly s českým designérem Ondřejem Vicenou a studiem Optiqa, jejímž výsledkem je kolekce modelů Okula OV, nominovaná roku 2018 na cenu Czech grand Design. Talentovaná Eva Polenová s Okulou vytváří kolekce OMO (Okula modelové obruby). Ručně vyráběné brýle navrhuje tak, aby podtrhovaly ženskou a mužskou krásu, přinášely komfort a byly připraveny pro kontaktní čočky. Zdařilým dalším propojením s ruční tvorbou šperkařek Simony Kafkové a Stelly Turkové a s řemeslným umem oděvní návrhářky Heleny Fejkové vznikají originální modely vhodné nejen na přehlídkové molo, ale i nositelné na běžné a společenské události.

Okula je veřejností vnímána jako výrobce brýlí, všestranným pohledem je třeba stejnou pozornost věnovat i plastu. Počínaje rokem 1999 se plast stal klíčovým pro další rozvoj a nenahraditelným z pohledu zisku. V roce 2001 Okula získala certifikaci v oblasti řízení kvality „EN ISO 9001,“ následovaly IATF 16949:2016 a EN ISO 14001:2015. Na počátku nového milénia po vstupu české republiky do EU v roce 2004 musela Okula zareagovat na dynamický rozvoj trhu. Zastaralou výstavbu nahradily moderní haly s novými technologiemi a dosud rovnocenný poměr plastikářské a brejlařské produkce se pozvolna začal vychylovat směrem k plastu.j Jednoduchou výrobu nahradily velkoobjemové dodávky do elektrotechnického a automobilového průmyslu, které umožnily zainvestovat do výroby v horizontu dvaceti let téměř jednu miliardu korun. Původní stroje o maximální tonáži 250 tun byly postupně nahrazeny stroji značky Battenfeld, Engel a Krauss-Maffei s největším z nich produkujícím automotivní výrobky o uzavírací síle 2 300 tun. Vstřikovací lisy byly dovybaveny o automatické lakovny a robotická pracoviště, schopná zajistit náročnou a složitou výrobu interiérových a exteriérových dílů pro automobilové koncerny Škoda, VW, Nissan, BMW, Ford, Porsche, Opel, Audi, Scania, či MAN a součástek pro televizory, chladicí boxy, ledničky a klimatizace značek Daikin, Panasonic, Toshiba, Hitaschi, Bosch a Candy.

V letech 2017 a 2018 proběhla rekonstrukce skladových prostor a další obnova strojového parku, kam byly dokoupeny vstřikolisy, roboty a automaty.

Spoluprací s mladými designéry si Okula udržula značku a renomé žádaného a vyhledávaného čs. výrobce brýlí se 130letou tradicí. Klade důraz na udržitelnost a společenskou odpovědnost a je významným zaměstnavatelem v klatovském regionu. O tom, že jde správným směrem nasvědčují úspěchy a ocenění, která sklízí na optických veletrzích OPTA Brno a EXPOOPTIK Piešťany.

Kontaktní čočky a jejich historie

Implantační umělohmotnou revoluční pomůckou určenou ke korekci zraku se rodák z Prostějova, chemik a špičkový vědec profesor Otto Wichterle zabýval od roku 1952. Vynálezem jemného a pružného hydrogelu, polymeru blízkému měkké lidské tkáni, dal vznik celému odvětví nových materiálů. Nejúspěšnější aplikací hydrogelu se staly gelové kontaktní čočky, objev, který dnes používají stamilióny lidí na celém světě. Vynález hydrogelu byl opublikován v roce 1960 v prestižním britském časopisu Nature poté, co vynálezcům Límovi a Wichterlemu byl udělen americký patent US 2976 576. Kromě hydrogelu profesor Wichterle vyvinul další výrobní technologie. Své první kontaktní čočky profesor Wichterle v roce 1961 odlil doma na prototypu zařízení, které sestavil z dětské kovové stavebnice Merkur. Bylo poháněno dynamem z jízdního kola zapojeného na zvonkový transformátor. Po úspěšném klinickém odzkoušení se objev pro možnost komerčního potenciálu dostal do hledáčku politické reprezentace země, byl příslibem velkého finančního přínosu. V roce 1965 byla v Praze podepsána licenční patentová smlouva s americkým úřadem National Patent Development Corporation.

Profesor Wichterle se během sovětské invaze v srpnu 1968 svým protiokupačním postojem stal společensky nežádoucí osobou a po podpisu manifestu Dva tisíce slov byl v roce 1970 odvolán z pozice ředitele Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. Na dlouhou dobu se vytratil z veřejného života a nesměl být uváděn ani jako autor patentu.

Metoda vertikálního odstředivého lití do plastových forem byla v Okule zavedena roku 1978, kdy byly vyrobeny první gelové kontaktní čočky s obchodním názvem „Spofa Lens.“ Ing. Koukol se svým týmem dovedl výrobu do komerčně úspěšného produktu, jehož zisk koncem 80. století minulého století představoval většinu celkového zisku Okuly. Kontaktní čočky s dlouhou životností, jednoduchou aplikací, snadnou údržbou a líbivým vzhledem byly baleny do plastového pouzdra, které navrhl Jan Trefanec a pozdější ředitel Okuly Ing. Zdeněk Velek. Pouzdro získalo hlavní cenu československé obchodní komory v soutěži Obal roku 1985. V roce 1985 Okula vyrobila 660 000 kusů čoček, o rok později to bylo již více než milion kusů. Výroba kontaktních čoček probíhala v Okule až do roku 1996. Roku 1992 výroba čoček z Okuly přešla pod firmu Wilens spol s.r.o založenou Ing. Pavlem Novákem, který s profesorem Wichterlem a jeho společníky spolupracoval již od roku 1982. Roku 2002 se firma přestěhovala do nově zrekonstruované provozovny v Klatovech, kde působí dodnes.

Prof. Ing. RTDr. Otto Wichterle (1913-1998) Dr.Sc., dr.h.c.

Světově proslulý vynálezce a vědec z oblasti makromolekulární organické chemie se narodil 27. října roku 1913 do zámožné rodiny prostějovských podnikatelů a politiků. Jeho dědeček a pradědeček z matčiny strany byli zemskými poslanci. Vystudoval fakultu chemicko-technologického inženýrství ČVUT (dnes VŠCHT-Vysoká škola chemicko-technologická) v Praze. Diplomovou práci tvořil pod vedením profesora Emila Votočka, který ho na celý život ovlivnil svým nesmlouvavým hájením myšlenek vědeckého bádání a svobody s ním spojené. Na VŠCHT O. Wichterle působil jako docent až do jejího uzavření roku 1939, v den úmrtí Jana Opletala vyzval studenty, aby namísto přednášek vyšli do ulic. Během druhé světové války O. Wichterle přešel do Zlína, kde pracoval ve výzkumných chemických dílnách obuvnické firmy Baťa. Jeho vedoucí, docent Stanislav Landa po rozpoznání talentu dal geniálnímu vědci volnou ruku k výzkumu a ten se mu odvděčil technologickým postupem výroby polyamidového vlákna. Vzhledem k jeho podobnosti s již existujícím nylonem byl pro vynález zvolen název silon. Po válce se O. Wichterle vrátil do Prahy na VŠCHT, kde začal zkoumat vhodné materiály pro oční implantáty. Čočky již existovaly, ale byly ze skla a tvrdých, neohebných plastů. Za původce obecného principu čoček je považován Leonardo da Vinci, který změnu síly rohovky po ponoření oka do misky s vodou popsal již v roce 1508. Neřešil korekci zraku, ale sledoval přizpůsobení se oka. Wichterleho bádání přerušily politické čistky v 50.letech minulého století. Roku 1958 byl s kolegy vyhozen z vysoké školy a jeho výzkum byl zlikvidován. Vrátil se k němu v liberálnějším prostředí Akademie věd, kde mu byl v roce 1958 poskytnut azyl a kde byl jmenován ředitelem nově založeného Ústavu makromolekulární chemie. Rozhodující pokusy zpracovávající hydrogel do vhodného tvaru kontaktní čočky provedl o Vánocích v roce 1961. První prototyp přístroje na odlévání gelových kontaktních čoček sestavil doma z dětské kovové stavebnice Merkur a odlil na něm první čtyři kusy. Čočkostroj, poháněný dynamem z jízdního kola a ve vylepšené verzi motorkem z gramofonu, je dnes součástí expozice umístěné vNárodním technickém muzeu v Praze.

V období Pražského jara O. Wichterle podepsal manifest Dva tisíce slov a jako jednohlasně zvolený poslanec České národní rady se v parlamentu ostře vyhradil proti postupu vládnoucí nomenklatury po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968.

V roce 1970 byl odvolán z funkce z ředitele ústavu, mohl v něm zůstat jako řadový vědec. Koncem normalizace začala opadat averze vůči jeho osobě a sporadicky mohl vycestovat a zúčastnit se mezinárodních symposií. Plné rehabilitace se dočkal po Sametové revoluci v roce 1989, kdy mu byl dvěma americkými univerzitami udlěn čestný doktorát a kdy byl zvolen předsedou Československé akademie věd. V roce 1991 mu prezident Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Funkci na akademii vykonával až do rozdělení Československa v roce 1993. Ve stejném roce byl jeho jménem pojmenován jeden z asteroidů.

O. Wichterle se díky vynálezu kontaktních čoček a díky svým dalším 150 patentům stal nejvýznamnějším českým poválečným chemikem. Za vynález kontaktních čoček byl nominován na Nobelovu cenu. Neobdržel ji z pragmatického důvodu, cena je udělována za teoretické objevy, ne za vynálezy.

O. Wichterleho připomíná pomník na pražských Petřinách a pamětní deska v rodném Prostějově na domě ve Svatoplukově ulici, která je poctou i jeho sestře, akademické sochařce Haně Wichterlové, která s ním v domě společně vyrůstala. Autorem desky je Daniel Ignác Trubač, syna nýrského designéra Jaroslava Trubače.

Otto Wichterle zemřel ve svém letním sídle ve Strážisku 18. srpna 1998, pochován je na městském hřbitově v Prostějově.