WILHELM EKSTEIN | Muzeum Nýrsko

 

(7.51851 Radaun- 17.71925 Nýrsko)

Továrník mecenáš a filantrop Wilhelm Ekstein se narodil roku 1851 v obci Radaun (Radouň, dnes součást obce Štětí) nedaleko Litoměřic do početné židovské rodiny jako devátý potomek Amálii a Epraimu Eksteinovým. V době, kdy na opačném konci světa Benjamin Franklin vymýšlel bifokální brýle, tři bratři, Eduard, Wilhelm a Adolf Eksteinovi, se rozhodli pomáhat lidem s vadou zraku a společně začali podnikat. V roce 1873 si pronajali na Parkové třídě v Praze malý obchod s dílnou o rozloze 25 metrů čtverečních a nazvali jej „Bratři Eksteinové.“ V dílně pracovalo 8 dělníků a 10 učňů u 3 šlapacích soustruhů a u 2 ručních lisů. Bratrům se začalo dařit a Wilhelm se rozhodl na doporučení svého přítele, brněnského továrníka Theodora Pollacka, podnik přestěhovat v roce 1887 do centra mocnářství do Vídně. Roku 1889 jej nechal zapsat do vídeňského obchodního rejstříku pod názvem „Wilhelm Ekstein a Co.,“ předmět podnikání optika a tovární výroba optických dílů a nástrojů. Sídlil na Andreasgasse čp.11 v VII. vídeňském okrsku. Měl i malý obchod, dohromady se 14 zaměstnanci. Vyráběl brýlové obruby z přírodních a drahých materiálů: niklu, double (neušlechtilého kovu s nataveným zlatem) zlata, kaučuku, rohoviny a želvoviny. Pracovní doba byla 6 dnů v týdnu, od pondělí do soboty. Přes týden se pracovalo 10 hodin denně, v sobotu o 1 hodinu méně do 16 hodin. Suroviny Ekstein dovážel převážně z Německa, stejně tak i stroje. Preferoval dodavatelskou firmu Duchrow-Rathenow. Brejle s cenou od jedné do dvou zlatek se velmi dobře prodávaly, firma prosperovala a rychle se stala „dvorním výrobcem brejlí c.k.“ Na pomoc z Prahy musel přijet Eduard s Adolfem. Po smrti Adolfa se Eduard s Wilhelmem rozhodli firmu přestěhovat z drahé Vídně, kde stávkovali dělníci, na levnější česko-německé šumavské pomezí, kde pomalu dohasínalo domácí broušení skla. Levná pracovní síla a v roce 1876 dokončená železniční trať z Plzně rozhodly, že se vybranou lokalitou stane Nýrsko, které oba bratři dobře znali. Wilhelmova manželka Regina byla dcerou nýrského movitého židovského starousedlíka obchodujícího s peřím Fleischla a vášnivého nimroda Eksteina Šumava přitahovala i pro možnost honitby v jejích hlubokých hvozdech. Ujal se opět iniciativy a v Nýrsku roku 1895 na 25 let pronajal opuštěnou budovu čp. 51 již delší dobu zkrachovalého mlýna Antona Stollowského. Okresní hejtmanství mu po odkoupení povolilo budovu přestavět na účelovou továrnu. Roku 1897 byla továrna zapsána do plzeňského obchodního rejstříku pod názvem „Wilhelm Ekstein a Co.,“ majitel Wilhem Ekstein a Eduard Ekstein, hlavní sídlo v Nýrsku, filiální ve Vídni. V počátcích zaměstnávala do 40 lidí, v roce 1911 kolem 200 a v roce 1945 to bylo již 500. Do Nýrska z Vídně s Eksteinovou manželkou Reginou a dcerou Valeskou přešla malá skupina českých a rakouských odborníků, z nichž se později etablovali první nýrští designeři: Jarý, Malý, Matuška, Krejsa, Vich, Šindler, bratři Zapletalové, Raab, Schebel. Další zaměstnanci se rekrutovali z Nýrska a z okolí Norimberku, brejlařské kolébky. V Nýrsku Wilhelm Ekstein nabíral místní vyučené skláře, kterým dával v době úpadku jejich oboru šanci na nové uplatnění. Odborníky na broušení skla vyhledával v Bavorsku. Již v roce 1894 se mu podařilo přesvědčit Johanna Daniela Motschenbacha, špičkového brusiče čoček z Furthu u Norimberku, aby svůj dobře honorovaný post vyměnil za post vedoucího výroby v jeho továrně. Motschenbach nabídku překvapivě přijal a při příjezdu do Nýrska vyvolal rozruch svým na dobu velmi luxusním a nevídaným osobním automobilem.

Nakloněn pokroku, využil Wilhelm Ekstein vodní náhon mlýna a od klatovské firmy Schifauer zakoupil vodní Kaplanovu turbínu vyrábějící elektrický proud potřebný pro osvětlení provozoven. Suroviny nadále dovážel z Vídně a z Německa, nářadí, speciální kleště, pilníky a pinzety z Anglie. Pro chod silných strojů na broušení a leštění skla nechal vybudovat v objektu továrny parní kotelnu a pro broušení čoček přikoupil budovu bývalé koželužny v dolním Nýrsku. Jako doplňkový sortiment továrna zhotovovala skřipce, „lorňony“ (brýle s dlouhou rukojetí), optimetry (přístroje na měření akomodační schopnosti oka) a teploměry. Kvalitou výrobků a šíři sortimentu se továrna stala jednou z nejvýznamnějších v rakousko-uherské monarchii a rychle nabývala věhlasu v dalších evropských zemích, Itálii, Belgii, Švédsku, Holandsku a v Turecku. Exportovala i do zámoří, Ameriky, Argentiny a Brazílie. Zboží pro Čechy a Moravu se vyskladňovalo z Nýrska, pro cizinu z filiálky ve Vídni, která s obchodní správou firmy sídlila na Mariahilfer Strasse, žádané chic adrese na městské obchodní tepně. Permanentní rozvoj technologií a progres ve výrobě si žádal další investice a Wilhelm Ekstein se rozhodl přijmout společníka. V roce 1907 se jím stal Leopold Reiner, který vstoupil se vkladem 250 000 korun.

V Nýrsku a okolí měla továrna příznivý dopad na všestranný rozvoj a rozkvět. Nabízenými pracovními příležitostmi výrazně poklesla nezaměstnanost, výrazně stoupla životní úroveň obyvatel a výstavba nových domů. Mnozí zaměstnanci do továrny docházeli z okolních vesnic, Matějovic, Hamrů, Hojsovy Stráže, Skelné Huti a Svaté Kateřiny.

Po jmenování do správy židovské obce a po zvolení do městského zastupitelstva, kde působil přes 20 let a kde dosáhl postu prvního radního, se Wilhelm Ekstein razantně zapojil do veřejného života a dění ve městě. Podporoval rozličné spolky a na soukromé náklady nechal vydláždit cestu z nádraží do své továrny. S manželkou Regínou navázal na aktivitu židovského obchodníka s peřím Samuela Abrahama Janowitzera, která nadačně od roku 1791 vyplácela finanční podporu 240 zlatých ročně chudým Židům a založil Eksteinovu nadaci pro nemajetné a nemohoucí spoluobčany.

Za své zásluhy byl Wilhem Ekstein jmenován čestným občanem Nýrska.

Továrnu po Eksteinově smrti převzal Hugo Reiner, syn Leopolda Reinera, který vyplatil vdovu Reginu a Eduarda Eksteina.

Manželka Regina Wilhelma Eksteina přežila téměř o 20 let. Zemřela v říjnu 1942 jako oběť holocaustu ve vyhlazovacím táboře Treblinka ve věku 83 let.

Muzeum Královského hvozdu

Vypracováno pro výstavu Okula v roce 2024