Josef Holub

Josef Holub

4.7.1926 Nýrsko- 7.10. 2010 Grab, Německo

Spisovatel Josef Holub se narodil roku 1926 v Nýrsku (Neuern).
Jeho předci se na usadili na Šumavě v obci Hojsova Stráž (Eisenstrass) v 18.století. Byli čeští Němci (Bohmische Deutsche). Babička mluvila česky a německy píšící spisovatel Anton Schott, zakladatel hraničářského románu byl prastrýc. Matka Marie byla nemanželskou dcerou Anny Marie Schott a pocházela ze Zadních Chalup (Hinter Hauser), otec Josef se narodil v Dešenicích, vyučil se truhlářem a pracoval v Eksteinově nýrské optické továrně. Josef prožil harmonické dětství se svým o rok starším bratrem Johanem v Hadravské ulici (dnes Chodská), kde otec postavil rodinný domek. Po ukončení německé měšťanské chlapecké školy se oba bratři rozhodli vydat na učitelskou dráhu a studovat LBA-LehrenBildung Anstellung v Prachaticích. Johann do učitelského ústavu nastoupil v roce 1939 a Josef ve 14 letech o rok později. Na studium a kantorskou profesi se Josef velice těšil. Po příchodu do Prachatic prožil velké zklamání a šok. LBA byl díky válce a nacistické ideologii naprosto vzdálen jeho vysněným představám o práci učitele. Pro fanatického despotického děkana Rexe, funkcionáře NSDAP a jemu podřízené učitele, byl vůdce a říše přednější než pedagogická výuka. V uniformě s výložkami s dubovými listy na ramenou se snažil ideologii vtlouci co nejširšímu počtu Hitlerjugend a vykřesat z ní rasově čisté, Hitlerovi oddané učitele. Ústav se pod jeho vedením proměnil na obávaná kasárna, kde kromě tvrdé disciplíny, ponižování a špiclování byla vyžadována naprostá loajalita a poslušnost, Studenti neměli křestní jména, nesměli projevit náznak lítosti, či slabosti a byli odkázáni na rektorovu zvůli. Ten si ji byl vědom a patřičně ji zneužíval. Fanatickou výuku provázel sadismus. Kdo neudržel krok a selhal, musel nekompromisně ústav opustit, aniž by mu bylo umožněno odvolat se. V prostředí plném permanentního řevu, drilu a ponižování se Josef Holub cítil jako myš chycená do pasti. Depresivní prožitky, dojmy a strach potají svěřoval svému deníku, který musel schovávat před despotickou pronacistickou vychovatelkou Hornovou, a tak ho trvale nosil ve své botě. Nad vodou, aby přežil, ho drželo přátelství s citlivým, s režimem se neztotožňujícím spolužákem Floriánem Demelem, hodiny hudební výchovy s kultivovaným kostelním varhaníkem Mathnerem a deník. V roce 1943 byla celá Holubova třída dobrovolně donucena nastoupit do Wehrmachtu. Josef Holub se v 17 letech ocitl na obávané východní ruské frontě, kam Hitler „druhořadé Bémáky“ z opovrhovaných Sudet, které pejorativně nazýval chudobincem na okraji říše, rád posílal. Po hrůzném pobytu v prachatickém ústavu si zpočátku připadal jako na procházce v růžovém sadu. Jen do doby, kdy na ruské frontě ztratil polovinu svých spolužáků. On sám byl přidělen k tanku jako Panzersoldat a měl obrovské štěstí. Život mu zachránila prozaická skutečnost, že jeho tank nebyl nasazen do přímého boje pro nedostatek pohonných hmot. Po ročním pobytu na frontě byl Josef Holub převelen k jednotce budující ochranný atlantický val. Během spojenecké invaze byla jeho jednotka zajata nejdříve Američany, poté Francouzi a převelena do pevnosti Haguenau poblíž francouzských hranic. Josef Holub byl přidělen k četě odstraňující miny z bitevního pole. Zajatci byli do zaminovaného prostoru posíláni bez jakékoliv ochrany s holí v ruce, což ve většině případů znamenalo ortel smrti. Po tragické události, kdy 100 metrů od jeho boku mina roztrhala jeho nejlepšího kamaráda, se šokovaný Josef Holub rozhodl dezertovat. Nic horšího než smrt, se kterou byl dennodenně konfrontován, ho nemohlo během útěku potkat. Podařilo se s peripetiemi vrátit se ve zdraví do rodného Nýrska. Do konce války se ukrýval na půdě rodičovského domu, kam mu matka nosila jídlo a zprávy, co se děje venku.

   Jako vojenský dezertér a nýmand bez papírů se musel Josef Holub ukrývat i po válce. Aby přežil, spojil se se svým česky mluvícím bratrancem, místním pašeráckým králem Františkem a stal se jeho kumpánem a komplicem při ilegálním pašování zboží a převádění lidí přes hranice. Pašerácká Františkova odměna 75 amerických dolarů (říšská marka ztratila svou cenu) byla pro Josefa Holuba jediným zdrojem obživy. Finančně přilepšoval i strádajícím rodičům, před odsunem odkázaným na nuzné přídělové lístky pro Němce s třetinovou kalorickou hodnotou českých a zcela bez nároku na maso. Situace se v příhraničí po válce začala pozvolna přiostřovat. Na nedostatečně střeženou hranici začal být nasazován větší počet četníků a nastoupili mladí ambiciosní celníci, kteří nedodržovali zavedený dvouhodinový interval a chodili „vartovat“ i mimo něj ve kteroukoliv denní či noční dobu. Pro Františka bylo čím dále riskantnější najít stezku a skulinu, kudy proklouznout přes hranici, pašování a převaděčství se stávala ruská ruleta. Po postřelení a vážném zranění Františka finanční stráží se nad Josefem Holubem uzavřel kruh. Koncem roku 1946, pod tajnou ochranou Františka, který zranění přežil a přešel na druhou stranu a stal se spolupracovníkem finanční stráže, překročil Josef Holub nedaleko bavorského Rittsteigu naposledy hranici a ve Waiblingen se připojil ke své odsunuté rodině putující do nového domova v Badensko Wurtembersku. Život pro „Fluchtlinge,“ jak odsunuté české Němce rodilí Němci nazývali, byl v rozbombardovaném Německu, splácejícím válečné reparace a potýkajícím se se zoufalým nedostatkem bytů a hladomorem krutý. Starousedlíci je považovali za vlastizrádce a cizí lidi s podivnými zvyky a nesrozumitelným dialektem a podle toho se k nim chovali. Pokud odsunutí nenabyli v minulosti prestižního vzdělání, neměli v novém domově šanci sehnat lepší práci. Válečný dezertér Josef Holub bez dokladů a nedokončeným pedagogickým vzděláním se ode dna odrazil až po mnoha letech, kdy se mu podařilo získat státní příslušnost a lepší práci. Zpočátku střídal povolání jak na běžícím pásu, jak později rád glosoval. Živil se jako dělník v cihelně, řemeslník, zaměstnanec antikvariátu a pošty. I přes prožité trauma v Prachaticích se ve Schwabachu pokoušel dokončit pedagogické vzdělání. Nepodařilo se mu ale získat potřebné stipendium pro poslední pátý ročník a zakotvil ve státní správě jako listonoš na poště. Doplnil si požadovanou kvalifikaci a stal se poštovním úředníkem.V roce 1954 se oženil s Elisabeth Klein, českou Němkou odsunutou ze severočeského Krnova (Jagerndorf). V harmonickém 50. let trvajícím manželství se jim narodily 3 děti, Georg, Martina a Thomas. V roce 1974 se rodina přestěhovala do švábského Grabu, kde si v jeho příměstské části Großerlach nechala postavit rodinný dům Josef Holub si počtem obyvatel nepříliš početný, ale zalesněnými kopci a selskými usedlostmi obklopený Großerlach si vybral, protože mu připomínal Šumavskou krajinu a rodné Nýrsko. Na první pohled si jej zamiloval. Rychle se sžil s novým prostředím a aktivně se zapojil do veřejného života. Působil na postu ředitele místní pošty a na závěr kariéry byl jmenován vrchním poštovním radou V letech 1987 až 1993 působil jak člen obecního zastupitelstva. Zasloužil se o rozšíření hřbitova, o výstavbu odletové haly na místním letišti a o zřízení mateřské školy. Miloval děti a děti milovaly jeho. Pravidelně za nimi docházel každý týden do mateřské školy a nikdy pro ně nechyběla zmrzlina.

   Josef Holub se po většinu života cítil osamocený a vykořeněný. Nedokázal se zcela vyrovnat s traumatickými zážitky z války, s násilným odsunem z milovaného Nýrska a ztrátou domova. Hořké vzpomínky měl zakořeněny hluboko ve svém srdci. S nikým je nesdílel, byly tabu i pro nejbližší rodinné příslušníky. Psát začal až v Großerlachu, evokujícím mu dětství a mládí a do románů vypsal svoje nitro. Psaní se stalo jeho dennodenní rutinou. Pravidelně začal přispívat do regionálních novin a builletinů humornými glosami, poutavými povídkami a fejetony. Psaní se pro něj stalo„Freude fur die Freude“ (radosti z radosti) a často říkával: „Ostatní si pouštějí televizi a já prostě píšu, protože mi to činí obrovitou radost.“ Po nalezení starých zaprášených dokladů v žalostném stavu na půdě obecního úřadu se v roce 1996 rozhodl pro jejich záchranu a za podpory města založil obecní archiv. Archivářství se po psaní stalo jeho druhou velkou zálibou. Pro budoucí generace se mu podařilo zachovat celou řadu cenných historických dokumentů a listin a pro sebe načerpat tvůrčí inspiraci pro své romány.

V roce 2009 Josef Holub navštívil svou rodinu žijící v Nýrsku. Stal se čestným členem Muzea Královského hvozdu. Město se v jeho očích natolik změnilo a natolik jej rozčarovalo a zklamalo, že se rozhodl víckrát se do něj již nikdy nevrátit.
Josef Holub zemřel roku 2010 v Grabu po těžké nemoci ve věku 83 let. O jeho odkaz, který obsahuje i 2 nedokončené romány se stará syn Georg Holub, žijící nedaleko Grabu.
V září 2012 Muzeum královského hvozdu odhalilo Josefu Holubovi n kámen v Parku paměti. Symbolicky byl vzat z pomezí Chodské Úhlavy, kde se odehrává děj jeho nejslavnějšího románu Červený Nepomuk
Holubovy romány byly přeloženy do mnoha rozličných evropských a světových jazyků (maďarština, finština, angličtina, italština, francouzština, slovenština, polština, holandština, španělština, dánština, korejština, čínština, japonština). Román Der Rote Nepomuk se v několika zemích stal součástí školních osnov a povinnou školní četbou.

 

Dílo

   Josef Holub je autorem dobrodružných realistických knih pro děti a mládež s autobiografickými prvky. Dětský čtenář je Holubem nenásilně vtažen do vlastní virtuality a je v něm navozen pocit, že se stává součástí děje. Díky čtivému ztvárnění, zajímavým tématům a poutavému zachycení atmosféry po jeho knihách rádi sahají i dospělí. Je romantickým, vnímavým vyprávěčem, po odžitých traumatech nevyhledával banální témata a jako dobrosrdečný, citlivý člověk se silným sociálním cítěním a vyvinutým smyslem pro spravedlnost psal srdcem. Události zachycuje v jejich realitě, s nadhledem a laskavým humorem. V literárních kruzích má Josef Holub přídomek mistr zkratky. Na co jiní potřebují mnoho stran, jemu stačí pár odstavců. Navzdory stručnosti jím zprostředkovaný obraz díky barvitému jazyku a trefnému vyjadřování nevyznívá stroze, ale působí plasticky. Vypovídajícím je co o něm řekl německý rozhlas: „U Josefa Holuba běžná každodenní životní šeď pod jeho perem ožívá v pestrých barvách, malebných zvucích a rozmanitých zemitých vůních. Nevýrazná letní louka se v jeho podání stává pestrým květinovým kobercem, z něhož je cítit medová vůně jetele a slyšet bzukot čmeláků.“
Hrdiny Holubových románů jsou znevýhodněné nezaopatřené děti a mladiství, které jejich zoufalá životní situace dovádí na okraj společnosti a ke kriminalitě. Holub pro ně má pochopení, nacházejí u něj zastání a ospravedlnění pro své počiny. Vyzdvihuje jejich dobré vlastnosti, v příbězích je dovádí k šťastnému konci, kde dobro vítězí nad zlem a kde pozitivní emoce (radost, štěstí) vyvažují negativní (smutek, bolest).

Autobiograficky protiválečně laděná Bohmische Trilogie (česká trilogie) je jakousi mozaikou přátelství bez hranic. Josef Holub ve třech na sebe volně navazujících románech formou alter ego zachycuje své prožitky a zážitky z nýrského dětství, pobytu na prachatickém učitelském ústavu, z pobytu na frontě a před odsunem. Téměř všechny románové postavy jsou autentické a přátelství je podáno dětským nezatíženým úhlem pohledu.

K napsání prvního dílu Bohmische Trilogie nejznámějšího a doposud do češtiny jediného přeloženého autobiografického románu s názvem Der rote Nepomuk Josefa Holuba přiměly vzpomínky, které v sobě uchovával z dětství ze sudetského Nýrska, kde se v předvečer druhé světové války díky Hitlerově nacistické ideologii násilně přerušilo po staletí poklidné soužití Čechů s Němci. V dětském a dospívajícím věku Josef Holub nenávratně ztratil dva své nejlepší kamarády, Jiřího a později Floriána. Nevyrovnaná minulost v něm rezonovala tak silně, že se po 20 letech rozhodl vyhledat deník, zanořit se do vzpomínek a napsat příběh, který po celý čas nosil v hlavě. Vyjádřil se o něm: „Zda jde o knihu pro děti nevím, snad ano, ale doufám že nejenom pro ně,je v 90 procentech skutečnou autobiografií. Není pouhým svědectvím o skutečnosti, ta se v ní spojuje s fantazií, při čemž skutečnost má větší váhu. Téměř všechny postavy i jejich jména jsou autentické a v Nýrsku se vyskytovaly. Protože někteří potomci ještě žijí, byla jména důkladně promíchána, aby neodpovídala dané události.“ (I tak Holub několik, kteří se v knize našli v nepříznivém světle rozladil a postavil si je proti sobě). Existující jména propůjčují románu autentičnost, stejně jako časté užívání německých rčení v dialektu a jejich českých protějšků. Vyostřená situace v podání dětského vypravěče dostává nový, dosud nepoznaný rozměr. Jeho pohled není zatížen předsudky a lidskou zlobou. Pokud se zloba vyskytne, je mnohem méně sofistikovaná a krutá, než by byla v podání dospělého. Nezastupitelnou roli sehrává Holubův nadhled a smysl pro humor, kterými odlehčuje nejtěžší okamžiky. Na jedné straně zaplouvá do svého dětství s vírou ráje na zemi, humorem a srdečností, na druhé straně si plně uvědomuje nacionalistickou nenávist a páchané násilí a jejich ohrožující dopad na další vývoj společnosti. Románem se opakovaně prolíná přesvědčení, že má-li dobro dostat šanci a překonat zlo, nesmí být zlo zameteno pod koberec, ale musí být pojmenováno pravým jménem.
Díky Holubově pozorovacímu talentu se ke čtenáři dostává nezaujaté reálné a objektivní vykreslení významné epochy čs. dějin. Žánrově odpovídá francouzské „biographie romancée která nemá v němčině ani češtině ekvivalent. Manuskript románu byl v době jeho dopsání v 50. letech minulého století nevydatelný a skončil na dlouhých 40 let v zásuvce Holubova psacího stolu. Česko německé vztahy byly díky Železné oponě a studené válce v době jeho dopsání na bodě mrazu a Josefa Holuba v pozici státního poštovního úředníka zavazovala služební mlčenlivost vůči komunistickým zemím. Nekomunikoval ani se svou sestřenicí Karolinou, která žila v Nýrsku. Po Sametové revoluci v roce 1989 a po narovnání česko německých vztahů Josef Holub obnovil kontakt s rodinou a vytáhl manuskript ze stolu. Nabídl jej renomovanému nakladatelství „Beltz & Gelberg.“ Po několika hodinách mu pan Gelberg zavolal, že román vydá. Obratem se stal knižním bestsellerem. Augsburger Allgemeine vydání okomentoval: „Holub napsal roztomilou knihu podporující mírové soužití a zároveň ostře vystupující proti válce.“ Berliner Morgenpost okomentoval: „Na tak vydařený román pro mládež se v literárním světě nenarazí každý den.“
V roce 1992 Josef Holub ve svých 66 letech za Nepomuka obdržel první literární cenu, záhy následovala řada dalších.

Román se v několika zemích stal součástí školních osnov a povinnou školní četbou. V roce 1998 jej Jaroslav Achab Haidler velice zdařile přeložil do češtiny. Pod názvem Červený Nepomuk jej vydalo nakladatelství Albis International v Ústí nad Labem.

Hlavními aktéry příběhu je 11letý vypravěč Josef Holub v románu pod jménem Pepitschek, a jeho stejně starý kamarád Jirschi, syn venkovského lékaře z nedalekých Putzenried (Pocinovice). Fiktivní postava, zkomponovaná z autentických prvků. Pepitschkův otec je truhlářem v Eksteinově optické továrně. Jako člen nýrské soc. demokratické strany vstřícné vůči čs. státu a jeho obyvatelstvu, podporuje německo české přátelství svého syna a stejně se chová i Jiříkova pocinovická rodina. Časovým začleněním do předvečeru druhé světové války děj opouští prostředí Pepitschkovy a Jirschiho rodiny a posouvá se do veřejně politického prostoru, který vyúsťuje do obsazení Nýrska německou armádou 8. října 1938.
Nic z toho, co se na říčním ostrůvku Chodské Úhlavy nedaleko Hadravy s plechovou soškou sv. Nepomuka na Blažkově mostě při cestě na ostrůvek během posledních letních prázdnin před vpádem Hitlera do Čech odehrává, není vykonstruované a nic není v myslích Pepitschka a Jirschiho myšleno povrchně. Chlapci na ostrůvku ve vybudované indiánské chatrči tráví v osamění a idylickém snění léto.Jejich ráj na zemi nekompromisně a násilně ukončuje Mnichovská dohoda podepsaná 30.září 1938. Po jejím podepsání a záboru Sudet Pepitschek den začíná žít v německé říši a Jiří v okleštěném protektorátu Čechy a Morava. Od sebe je odděluje závora dřevěné typizované celnice v lukách u Úborska cestou na Pocinovice. Vypjatá doba převrací naruby poklidný nýrský život, atmosféru Josef Holub v románu zachycuje věrohodně: Pepitschek se svěřuje Jirschimu, „Táta je socan. Teď to socani mají obzvlášť těžké. Všichni jsou najednou proti nim. Ze všeho nejvíc Henleini, kterých poslední dobou strašně přibylo. Henleini fandí Hitlerovi. A vůbec všechno je teď děsně zamotané. Pomalu si zvykáme na tu spoustu uniforem, kdo ji nenosí, jak kdyby neměl žádnou cenu, jak kdyby snad ani nebyl. Proto taky leckdo uniformy chce! Es-Es nosí černé uniformy, hnědé patří Es-A a taky vysokejm šaržím od Enesdé a Pé. Kluci si teď říkaj junkn a patří do Hájot nebo Junkfolku, protože někam musí patřit prostě každej.“ Politický tlak na Holubova otce vzrostl natolik, že mu navenek podlehl a Pepitschek si musel nedobrovolně navléknout bílé henleinovské podkolenky. V názvu románu je skryta symbolika. Sv. Jan Nepomucký byl na česko bavorském pomezí od 17. století nejuctívanějším světcem. O víře obyvatel v jeho moc svědčil četný výskyt jeho soch na mostech za účelem jejich ochrany před živelnými pohromami a neštěstím. Oba chlapci byli vychováváni v katolické víře a k sošce na Blažkově mostě se upírali s neochvějnou nadějí, že je uchrání od veškerého zla. Nejenom od utonutí, před kterým je každé ráno varovala maminka, ale i od obávaných Henleinů, kteří Nýrsko ohrožovali na každém kroku. Naděje se pro oba zbortila jako domeček z karet, když jednoho dne Henleini sošku na mostě nabarvili na červeno, aby byla viditelná, jako střelecký terč. Když je střelba omrzela, sošku jako již více nepotřebnou věc odhodili do sběrny starého železa. Román končí otevřeně a nadějně. Rozčarovaný Pepitschek se odhodlává jít vyhledat do sběrny sošku. Věří, že tak vrátí staré dobré časy a obnoví hluboké přátelství s Jiřím.

 

   Pokračováním Bohmische Trilogie zachycující krušná prachatická studia v LBA a strastiplný pobyt na frontě a v zajetí je román Lausige Zeiten (Mizerná doba). Josef Holub se o příběhu vyjádřil, že je ještě víc autobiografický než Červený Nepomuk, a to z 99 procent. Přestože se Josef Holub v LBA nacházel na pokraji psychického zhroucení, atmosféru zachytil svým typicky nezaměnitelným stylem. Odvrácenou tvář LBA oprostil od nenávisti a zloby a nejdrastičtější šikanu odlehčil nadhledem a jejím vylíčením s lehce sarkastickým humorným nádechem.

Josef Holub v románu zmiňuje epizodu, kdy studenti v parném letním dnu sužováni žízní po přesolené polévce, kterou dostali k obědu a vysíleni několikahodinovým náročným odpoledním pochodem museli sedět u studny a nesměli se z ní napít. Na přímém slunci čekali na velitele Rexe, který se před jejich zraky občerstvoval pivem v nedalekém pohostinství. Franz Franek, známý jako rebel, se jako jediný odvážil porušit příkaz a napít se. Rozzuřený Rex vyběhl z hospody, donutil Franka svléci se do trenýrek a s řevem, že si více nezaslouží ani Hitlerjugend uniformy ani dalšího studia, ho donutil ve spodním prádle vrátit se domů do svého bydliště. Frank i přes ponížení a zostuzení projevil dávku odvahy a směrem k Rexovi si mohutně odplivl. Za tento prohřešek byl vyloučen z ústavu.

 

   Zakončením Bohmische trilogie je román s názvem Schmuggler im Gluck (Pašerácká klika). Zachycuje podzim 1945, kdy 19letý Josef Holub, v románu stejně jako v Lausige Zeiten pod jménem Josef Bohm, ilegální nýmand bez papírů, se i po válce musí ukrývat v Nýrsku u rodičů. Aby přežil, spojuje se svým bratrancem Františkem, místním pašeráckým králem a živí se jako pašerák a převaděč. „Kapry“ i „kšefty“ sjednává František, vše se odehrává ve stodole u Watzků za Nýrskem. Za každého počasí, v zimě na lyžích (nepříznivé počasí se silným poryvem větru a sněhovými vánicemi je nejpříhodnější pro rychlé zahlazení stop), František s Josefem po nocích křižují stezkami, které zná jen Frantischek, kolem Suchého kamene, hájovny SauEbene a obce Zadní Chalupy do bavorského Helmhofu. Více než rok překonávají strach a mezi pochůzkami finanční stráže, celníků a četníků několikrát týdně nasazují své životy. Přes hranici ilegálně převádí desítky ohrožených osob a propašují majetek Němců, kteří už ví, že půjdou na odsun či majetku Čechů, kteří tuší, že bude nastolen represivní komunismus a chystají se k emigraci. Podaří se jim propašovat 500 kg vážícího vzdorujícího býka, malé sirotky Mullermannovi ve věku tří, pět a devět let, poté co jejich otec Hans je za svůj nacistický postoj odeslán do pracovního tábora do ostravských dolů a jejich vystresovaná, vyčerpaná matka umírá na selhání srdce. Zachrání je tak před šikanou, které by je čekala po umístění do českého dětského domova. Za hranici pomohou ruské vojenské dezertérce, krasavici Irině, do které se Josef Holub platonicky zamiluje. Je v hledáčku jednoho z nejobávanějších ruských komisařů a hrozí ji zastřelení. Josef Holub před odsunem rodičů propašuje i jejich cenné osobní věci, obraz od Herziga, který dostali svatebním darem a maminčin oblíbený šicí stroj.
Po roce na nedostatečně střeženou hranici je nasazováno více četníků a nastoupují mladí ambiciosní celníci, kteří porušují zavedený dvouhodinový interval a vartují i mimo něj. Pro Františka je čím dále riskantnější najít skulinu, kudy proklouznout přes hranici. Z pašování a převaděčství se stává ruská ruleta a po postřelení Františka finanční stráží se nad Josefem uzavírá kruh. Koncem roku 1946 naposledy, pod tajnou ochranou Františka, který po zranění přechází na druhý břeh a stává se spolupracovníkem celníků, překračuje u bavorského Rittsteigu hranici a ve Waiblingen se připojuje ke své rodině, odsunuté do Badensko Wurtemberska.
„František s úsměvem pronesl: člověk by neměl štěstí provokovat, to myslím smrtelně vážně. Štěstí nikdy neudělá, co ty chceš nebo nechceš, štěstí člověk prostě buď má, nebo nemá. A my ho máme oba, tak jednoduché to se štěstím je.“

 

   Náměty Josef Holub čerpal i v archiváliích obecního úřadu v Großerlachu a v afrických cestopisných zápiscích nalezených na půdĚ rodného domu v pozůstalosti svého bratrance, cestovatele Emila Holuba

 

   Hrdinou historicky laděného protiválečného románu inspirovaného vlastními frontovými prožitky a nálezem v archivu s názvem Der Russlander (Rusák) je sirotek Adam Feuchter, pacholek ze statku nedaleko Grabu. Román je psán alter ego a jeho děj se odehrává v době tažení Napoleona na Moskvu v roce 1812. Ústředním tématem není válka, ale osud prostého jedince, citlivého a naivního Adama, v kontextu utrpení prostých lidí a jejich perspektivy ve válečném násilí.

 

   Za jedné studené listopadové noci po třech letech služby Adama z hlubokého spánku nešetrným zatřesením probouzí majitel statku, sedlák Baylei a žádá ho, aby se umyl a oblékl si sváteční šaty, protože se pojede do města. V Adamovi se zvedá vlna štěstí a vděku. Doposud ve městě nikdy nebyl a myslí si, že ho tam sedlák veze, aby mu udělal radost a dal mu dárek k jeho 17 narozeninám, které tuší, že by v těchto dnech mohl mít. Ve skutečnosti jde o krutou léčku. Sedlák Baylei poté, co mu přijde vojenský povolávací rozkaz pro jeho syna Jiřího se dohodne se svou manželkou Olgou, že ho vymění za svého pacholka Adama, aby ho uchránili před naverbováním a tažením s francouzskými vojsky císaře Napoleona na Moskvu. Šokovaný Adam se při odvodu netroufne říci pravdu a je naverbován. Jako pěšák je přidělen do konírny k wachmeistrovi Krauberovi, kde se stará o koně přisluhující u děl. Krauber ho šikanuje, protože ho považuje za hloupého a slaboduchého, neustále si plete jméno a mluví o sobě jako o Adamovi. Pro neschopnost ho převeluje jako sluhu ke stejně starému baronu Konrádovi Klara Lammersdorfov, se kterým táhne přes Polsko na Rusko. U Moskvy se na frontě oba ocitají na pokraji smrti vyhladověním. Adam je na poslední chvíli zachrání a odvážnou a nebezpečnou krádeží zajistí jídlo. Po této události se k sobě pevně semknou a navzdory rozdílnému společenskému postavení se stávají nerozlučnými přáteli. Adam se osměluje a svěří se Konrádovi s podvodem, napáchaném na něm při odvodu. S Konrádem prochází válečným marasmes, přežijí jeho vážné poranění i Adamovo zajetí, z něhož mu pomůže Konrádův šlechtický původ. Adam je povýšen a po několika letech se vrací do rodné vsi, kde se stává místním legendárním hrdinou. Ještě mnoho let po jeho smrti kolují obdivné historky o udatném „echtovním Rusákovi“ a mladém hubeném „wachmeisterovi“ od 6liberního děla, který přežil strašlivou vojnu pod Moskvou. Sedlákovi Bayleimu se naopak nedaří a je za své špatné počiny potrestán. Nejprve mu zemře manželka Olga a krátce po ní syn Jiří. On sám se pomátne na mysli, bloudí kolem statku a volá Adama a Jiřího.

 

   Při zkoumání Grabského archivu Josef Holub narazil na obecní spis z roku 1867, který jej zaujal natolik, že se stal námětem dobrodružného románu, s názvem Bonifaz und der Rauber Knapp (Bonifác a loupežník Knapp). Román se nesoustřeďuje na dobrodružství, ale vyzdvihuje přátelství mezi nesourodými dětmi navzdory rigidní společenské předpojatosti. Josef Holub v něm poukazuje na dopad předsudků na prosté lidi na okraji chudoby a na nerovné postavení ženy. V případě prokázané nevěry ze strany zneužité chudé děvečky, je tato pranýřována a nekompromisně odsouzena k trestu, ze strany bohatého sedláka je nevěra tolerována a není považována za nic, za co by měl být odsouzen a potrestán. Kritici na románu oceňují Holubův um literárně ztvárnit komplikované sociální problémy venkovské společnosti 19.století v celé jejich morální hloubce s přístupným a přijatelným způsobem, s důrazem na spravedlnost, empatii a soucit a humorné podání, které příběh odlehčuje, aniž by trivializovalo jeho závažnost.
Josef Holub román psal s přáním zaujmout grabské děti a oslovit je natolik, aby své oblíbené dětské hrdiny vyměnily za historické osobnosti svého rodného města. Záměr se mu zdařil. Kniha se stala mezi místními dětmi a jejich rodiči natolik populární, že byla ztvárněna v několik divadelních představení, v nichž dětští herci dialogy prokládaly zpěvem. Hrála se po několik sezon.

 

   Ústřední postavou románu je skutečně žijící grabský kriminální živel, obávaný loupežník Knapp. Holuba postava oslovila, rozhodl se vyhledat další osoby, které s ním byly v kontaktu a zapojit je do děje příběhu. Skoupá, nezáživná fakta Josef Holub oživil do pro děti čtivé formy a postavám zjemnil jejich hrubé a neurvalé způsoby, aby je děti mohly přijmout a ztotožnit se s nimi. Hlavním hrdinou knihy je sirotek Bonifaz, nemanželský syn chudé děvečky zneužité bohatým sedlákem a poté jím vyhnané z obce. Soud sirotka přiděluje neschopné tetě. Ta jej není schopna zaopatřit, je jí odebrán a svěřen strýci a kmotrovi Emilovi Schrollovi, který žije s manželkou na Schulzenhofu u Grabu, bohem zapomenuté vesnici na okraji nejzazšího hlubokého lesa. Emil Schroll ve vesnici starostuje. Bonifaz v podkrovní komůrce na půdě nalézá svůj domov. S ulehčením si uvědomuje si, že nový život by nemusel být až tak krutý. Poprvé v životě zažívá pocit blaha a myslí si, že je v nebi, když se ráno probouzí v opravdové teplé posteli pod velikou peřinou. Začne chodit do obecné školy, kde ve dvou třídách odpovídajících větší obytné místnosti je natěsnáno přes 200 dětí. Děti v „holportu“ s učitelem Altmayerem permanentně šikanují děti loupežníka Knappa, Christiana a jeho sestru Karoline. Učitel se jeví jako zastánce zla. Ve skutečnosti jím není. Nachází se velmi ztížených podmínkách. S extrémně vysokým počtem žáků nemá prostor a čas prověřovat, kdo co způsobil. Problém musí neprodleně vyřešit, aby si za každou cenu uchoval svou autoritu. V případě deliktu trestá, aniž by dostatečně prověřil, zda jde o skutečného viníka. Na loupežníka a jeho potomky stejně jako děti ve třídě pohlíží s předsudky a opovržením. Považuje je za nenapravitelné darebáky, které je třeba neustále kárat a u kterých nevadí, že jsou šikanováni neoprávněně. Bez tak je to málo pro jejich nápravu. Bonifaz si uvědomuje páchané bezpráví. Nesouhlasí s učitelem a dětmi a soucítí s Christianem a s jeho sestrou. S oběma se skamarádí a najde morální sílu. R ozhodne se za ně bojovat, překonávat předsudky a odpor okolí.

 

   V humorném na pohodu laděném románu Juksch Jonasch und der Sommer in Holundria (Juksch Jonasch a léto v Holundrii) Josef Holub rozvíjí téma přátelství v citlivém období přechodu dětství do dospívání. Odlehčený humorný styl vyprávění je kombinací poetické jednoduchosti, náznaku ironie a silných emocí, které dospívání doprovází.

 

   Rodina Juksch v románu odjíždí každý týden z panelového sídliště velkého města, kam se za otcovým zaměstnáním přestěhovala z malého města od babičky a sousedova kocoura, na víkend na venkov, kde 10letý Jonasch s otcem Jakobem, matkou Almou a mladší sestrou Cordulou obývají a kultivují malou rodinnou chalupu nazývanou Holundria, původně zanedbanou chatku v divočině. Ve vesnici panuje klid a sladké nic nedělání, při kterém lenost lechtá v kostech. Juksch se na poetickém venkově cítí jak ryba ve vodě. Na rozdíl od velkoměsta, kde zůstal i po dlouhé době cizincem a kde se mu nepodařilo najít si kamaráda. Na venkově ho potká hned první den. Jeho nový kamarád se jmenuje Uli. Zná nejkrásnější místa na světě a umí perfektně stavět přehrady a hráze na potoce. Zdá se, že Jonaschovo dokonalé štěstí nikdy neskončí když se pohodu pokouší narušovat „Slepičinec,“ negativně naladěný a komický Kazisvět, který chce za každou cenu na zemi namísto dobra nastolit zlo. Život je plný nenadálých překvapení a jednoho slunečného dne nečekaně vyjde najevo, že Uli je ve skutečnosti dívkou. Příběh stejně jako všechny Holubovy knihy končí happyendem. Mocná příroda potrestá Slepičince a zabrání mu v jeho touze vykonávat zkázu.

 

   Napínavý román o přátelství plném odvahy s detektivní zápletkou a hovorovými slangovými výrazy s názvem Der Schmuggler von Rotzkalitz (Pašerák z Rotzkalitz) se odehrává v Nýrsku. Josef Holub městečku v příběhu dává fiktivní název Rotzkalitz. Kritika na románu oceňuje způsob, jakým Josef Holub dokáže vystihnout dětské vnímání světa a napsat poutavý příběh, který dětského čtenáře současně nejenom pobaví a zaujme, ale donutí ho i o něm přemýšlet.
V příhraniční mezi Čechami a Bavorskem se nachází mnoho ospalých, poklidných městeček. O co méně v nich žije obyvatel, o to víc se kolem nich pohybuje pašeráků. Ti se potají plíží po nocích přes hranice s ruksaky a ranci na zádech plnými pašovaného zboží a úzkostně se vyhýbají finanční stráži. Nechtějí být přichyceni při činu. Jedním z takového letargického městečka je Rotzkalitz s rozpadlou zříceninou hradu na nedalekém kopci nad městem (míněn hrad Pajrek). Hrad je s městečkem propojen podzemní chodbou a v městečku se nachází několik hospůdek zaplněných každý večer do poslední židle místními štamgasty. Do ozdravného šumavského klimatu vzdušných lázní Rotzkalitz v době letních prázdnin pravidelně každý rok přijíždí Bautz Baranek, malý, neduživý zrzavý kluk s tváří posetou pihami. Na horském vzduchu si léčí chronický katar průdušek. Pobývá u svého strýce, který je šéfem místní celní stráže. Introvertní a tichý Bautz je častou obětí šikany místních kluků. Je jiný než oni a oni si ho rádi berou na mušku. Vnímavý, důvtipný a inteligentní Bautz nachází zalíbení ve vědeckých experimentech. Většinu času se po okolí městečka potuluje osamoceně. Nejraději pobývá poblíž zříceniny hradu, kde jednoho dne v podzemí objeví velkou místnost se záhadnými, zavřenými bednami s neznámým obsahem. Do letargické atmosféry Rotzkalitz vnáší vzruch svým příjezdem neznámý muž s malým synem Onkem, přibližně Bautzova věku. Ubytuje se v nejlepším a nejfrekventovanějším hostinci. Onk se spřátelí s Bautzem a Onkův otec, plně zaměstnaný mineralogií je rád, že Onk, na kterého z důvodu pracovního vytížení nemá čas, není bezprizorní a našel si dobrého kamaráda. Bautz s Onkem tráví veškerý volný čas a zasvěcuje ho do svých pozorování a vědeckých experimentů. Vypráví mu s fantazií jemu vlastní o přečtených románech s kriminální zápletkou a o pašeráckých příbězích, které mu po večerech převyprávěli místní celníci. Pozorný a vnímavý Bautz po krátké době nabývá dojmu, že s Onkovým otcem není vše tak, jak by mělo být. Zdá se mu, že zájem o mineralogii jen předstírá a ve skutečnosti že by mohl být rafinovaným pašerákem, možná i šéfem pašeráckého klanu. Se svým podezřením se svěří nejprve Onkovi a poté strýci. Onk poruší přislíbené tajemství mlčenlivosti a Bautzovu obavu sdělí svému otci. Ten se velmi rozzlobí a důrazně oba chlapce požádá, aby se s okamžitou platností o něj přestali zajímat. Bautz s Onkem se po konfliktu s Onkovým otcem dostávají do spletité situace. Za krátký čas Bautzův strýc společně s celníky odhaluje pašeráckou organizaci, do které je zapleten i Onkův otec. Oba chlapci poskytují cenné svědectví a v době pro ně neopakovatelných dobrodružných prázdnin se stávají právem oslavovanými hrdiny.

 

   Romány byly přeloženy do mnoha rozličných evropských a světových jazyků (maďarština, finština, angličtina, italština, francouzština, slovenština, polština, holandština, španělština, dánština, korejština, čínština, japonština).

   Der Rote Nepomuk se v několika zemích stal součástí školních osnov a povinnou školní četbou.

 

Dílo

Der rote Nepomuk, Beltz & Gelberg Weinheim, Basel, 1993
Bonifaz und der Räuber Knapp, Beltz & Gelberg Weinheim, Basel, 1996
Lausige Zeiten, Beltz & Gelberg Weinheim, Basel, 1997
Juksch Jonas und der Sommer in Holundria, Beltz & Gelberg Weinheim, Basel, 1998
Die Schmuggler von Rotzkalitz, Friedrich Oetinger Hamburg, 2001
Schmuggler im Glück, Beltz & Gelberg Weinheim, Basel, 2001
Der Russländer, Oetinger Hamburg, 2002

 

Ceny

Peter Härtling-Preis
Josef Holub tuto cenu obdržel za debut Červeného Nepomuka v roce 1992. Jde o německou cenu, kdy nezávislá porota města Weinheim a.d.B., v níž zasedá osobně Peter Härtling, vybírá jednou za dva roky dosud nepublikovaný prozaický rukopis pro děti a mládež ve věku 10 až 15 let, který je vypravěčským, zábavným, poetickým a imaginativním způsobem orientován na realitu dětí či mládeže. Nakladatelství Beltz & Gelberg současně nabízí vydání knihy. Za více než 30 let byla cena udělena mužskému autorovi pouze čtyřikrát. Komise okomentovala Holuba jako „šťastný objev jedinečného vypravěčského talentu.“ Jeho rukopis byl vybrán z více než 100 příspěvků. Ke knize porota uvedla: „Tento příběh je plný aktuálních událostí. Je to kniha proti válce a za mírové soužití. Vše je vyprávěno vřele a nezapomenutelně. V románu je humor a hluboká lidskost.“

 

Kinder- und Jugenbuchpreis der Stadt Oldenburg
Josef Holub obdržel cenu Oldenburger Kinder-und Jugenbuchpreis za Červený Nepomuk v roce 1993. Město Oldenburg uděluje cenu od roku 1977 za mimořádné literární a umělecké počiny v oblasti literatury pro děti a mládež. Trofej je udělována na Oldenburgském knižním veletrhu pro děti a mládež. Do soutěže se zapojují debutoví autoři, vítěze vybírá nezávislá a národní porota. Kvalita rozhodování je garantem vysoké prestiže ceny.
La vache qui lit
Josef Holub získal ocenění La vache qui lit (Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu) ve švýcarském Zurychu v letech 1996 a 1997. V německy mluvících zemích tuto velmi prestižní cenu tvoří dřevěná kráva vyřezaná sochařem Antoniem Vitalim a peněžní odměna, kterou věnuje curyšský Tages-Anzeiger. Cenu uděluje dětské publikum ve věku od 8 do 12 let a pro Holuba milujícího děti, se stala nejoblíbenější a nejpovažovanější ze všech získaných cen.

 

Award Mildred L., Batchelder Award
Josef Holub získal cenu Americké asociace knihoven Mildred L. Batchelder, Batchelder Award dvakrát. Poprvé roku 1998 za román Bonifaz und der Räuber Knapp, podruhé v roce 2006 za román Der Russlander, který kritici označili jako „well-wrought“ psychological „tale.“ Literární ocenění každoročně oceňuje vydavatele „nejvýraznější“ dětské knihy původně vydané v jiném jazyce než v angličtině, v jiné zemi než ve Spojených státech a následně přeložené do angličtiny pro vydání ve Spojených státech. Cena usiluje o uznání překladů dětských knih do anglického jazyka se záměrem povzbudit americké vydavatele, aby překládali vysoce kvalitní cizojazyčné dětské knihy a podporovali komunikaci mezi lidmi na celém světě.

 

Sudetendeutsche Kulturpreis Literature
V roce 2003 převzal Josef Holub za své dílo Sudetoněmeckou kulturní cenu Literature 2003, která mu byla udělena bavorskou vládou. Na dotaz novinářů, proč začal psát až v úctyhodném věku a proč si vybral dobrodružnou dětskou literaturu Josef Holub odpověděl, že pro to má jednoduché vysvětlení. Dobrodružnou literaturu píše proto, že v mládí jako kluk dobrodružství miloval a měl doma knihovnu plnou indiánek a kovbojek od oblíbeného Karla May. Dětskou literaturu píše, protože miluje děti a protože děti hovoří jednoduchým a nekomplikovaným jazykem bez příkras, což mu konvenuje k vyjádření jeho prožitků, myšlenek a pocitů. V pozdním věku začal psát, protože je přesvědčen, že každý v jeho věku má vnoučata a že každý v jeho věku má v hlavě nějaký příběh z dětství, který by jim chtěl předložit. Stačí jen najít odvahu, vzít pero do ruky a příběh sepsat, stejně tak jak to udělal on.

 

Čestný občan obce Großerlach
Jako výraz uznání a poděkování za celoživotní dílo spisovatele a jako ocenění mimořádné práce ve prospěch obce Großerlach a jejích občanů obecní rada města jednomyslně rozhodla na svém zasedání 28. února 2008 o jmenování Josefa Holuba čestným občanem obce. Své zásluhy o rozkvět města a o uchování místní historie v obecním archivu označil Josef Holub ve svém děkovném projevu za pro něj radostnou a samozřejmou věc.

 

Pro muzeum zpracovala Jana Bečvářová

 

Použité literární a ostatní zdroje
www. Kohouti.kriz.
Fur das Gesamtwerk ausgezeichnet, Ingrid Knack, Augsburgs Zeitung 7/2003
Josef Holub-Biographie erstellt von Georg Holub und Waltraut Senninger
Bonifaz fur die Buhne beginnt, Nikola Schneider, Grosserlache Zeitung
Den Bonifaz gibt,s sogar auch chinesisch, Mitteilungsblatt der Gemeinde Grosserlach 7/2005
80 Jahre und noch viele Plane Zeitung 9/2006
Pirat, Princessin und Pipppi bei der Chorprobe Grosserlache Zeitung Raubergeschichte aus dem Archiv gefischt- Stuttgarter Zeitung 7/2008
Holub Josef Amusantes mit bitterem Geschmack, Kotztinge Zeitung,10/ 2022
Geschichte von Mausedreck und Staub befreit, Christine Schick, Zeitung Den Namen Grabs in die Welt getragen, Grosserlache Zeitung 7/2008
Schmuggler im Gluck, Josef Holub
Červený Nepomuk, Josef Holub
Der Russlander, Josef Holub
Kinder -und Jugendromane in der Sekundarstufe I
Meistens ist es recht schon auf der Welt
Georg Holub, syn osobní vzpomínky
Dankesrede zur Verleihung des Peter Hartling Preises fur Kinderliteratur
Spisovatele přiblíží vycházky i komiks, David Kojan
Josef Holub zum Ehrenburger der Gemeinde Grosserlach ernannt ,Mitteilungsblatt der Gemeinde Grosserlach 3/2008
Das neueste Werk vorgestellt, Mitteilungsblatt der Gemeinde Grosserlach 8/2006
Amusantes mit bitterem Beigeschmack Kotztinge Zeitung
Josef Holub: Der rote Nepomuk und Frieda Reisinger Knoll: In drinnen, Gerhard Trapp
Austellung Wandern und Natur- Auf den Spuren des Schmugglers Josef Bohm, Alois Frisch
Josef Holub, Ein Unternehmen der VerlagsgruppeBeltz
Der rote Nepomuk, Gerhard Trapp, Znovuobjevená Šumava- příspěvky literárního symposia, Klatovy 1995