Lavička

Starý muž opatrně našlapoval ve zvláčeném poli. Ještě v loňském podzimu tu byla cesta, původně dokonce pro vozy, ale už ji dlouho nikdo nepoužíval. Zbyla na ní jen v trávě vyšlapaná pěšinka. Od koho? Asi jen od něj. Za poslední roky tu Leo Bloch nikoho nepotkal, a že tu chodil často. Kam také chodit. Ještě když prodával svoje porcelánové zboží na Hlavní ulici, bývalo to pro něj rozptýlení. Zakrátko nato se odstěhoval syn i dcera, z Karlových Varů to konečně nebylo tak daleko, ale pak se stěhovali znovu, rovnou do Izraele. Říkal jim to od začátku. Nehnu se odtud. Za šest let války prožil tolik hrůzy z toho, kde skončí jeho cesta zítra, že mu dělalo potíže vydat se třeba i jen z Nýrska do Klatov.

Přehodil si silné prkno z  ruky do ruky. Už se na to těšil. Bude mít lavičku. Stát nevydržel, a ta kamenná sedátka naproti Eksteinům a Tanzerům ho studila. Dva špalky si už donesl minulé dva pátky, protože by to najednou neunesl. Kde si lavičku postaví? Hned u vrátek. Bude mít výhled na rabínské náhrobky a  to je potěšení. Nejvíc si pamatuje rabína Reisera. Pak se v Nýrsku vystřídali dva rabíni, ale to byl v první válce, a když se vrátil, byl tu poslední, Beck. Pak se oženil a život letěl jako vítr až do chvíle, kdy sem zavítal na návštěvu ten Henlein.

Prošel brankou, ze které už dávno někdo ukradl vrátka. Špalky byly tam, kde je položil. Opřel je o zeď, trochu podložil, a položil na ně prkno. Trochu se pro sebe usmál. Měl radost ze svojí lavičky. Těšil se až si na ni sedne. Z kapsy vylovil dva hřebíky a kladivo s krátkou násadou. Ani si nebyl jist, jestli se strefí na hlavičku, už dlouho nic takového nedělal. Ó to se sedělo. Trochu si musel najít polohu, protože ho nějaký vyčnívající kámen tlačil do zad, ale pak ho zalil téměř blažený pocit. Bude tu moci sedět a povídat si. Doma nemá s kým. Tady jsou někteří z  těch, které znal v mládí, koneckonců proč by si tu nemohl povídat i s  těmi, kteří se rozletěli do světa, od Otty a Marty dostane občas dopis. Jeho manž… vzpomínky rychle zaplašil jinam.

Soused mu za dvorkem pomohl vykopat hrobeček pro psa. Ty roky, co spolu prodávali v krámu! Nebo seděl venku před schody. Uhrabal rozkopané místo a šel si zase na lavičku povídat. S Terezou, co byl její otec advokát. Trochu si na ni myslel. S mladým Jetrem, který když ho vzal do jejich domu, dalo se tam zabloudit, jak byl veliký. S Hugem od Steinů, který vždycky zpíval na besídce, ale ten je někde v Chile nebo kde.

Několik pátků už lavička neslouží.

Že už hřebíky ve vyhnilém dřevě nedrží, si asi všml ten, kterému se jakž takž zdravé prkno na něco hodilo.

Kdo se ještě před časem podíval pozorně, všiml si u vrátek dvou hromádek, co na nich občas vyrostou takové houbičky jako nitky.

 

Karel Velkoborský