Židovský pohřeb

Jarní sluníčko se opíralo do svahu s Vondrákovic chalupou. Tonda už byl ze školy doma, od učení ho právě sluníčko vytáhlo na mez za domem. Zkoušel udělat píšťalku, ale nějak se mu to nedařilo, snad ještě nebylo v proutku tolik mízy, aby byla kůra vláčná, protože stále praskala. Chvíli pozoroval krtka, který právě usilovně cosi budoval pod zemí, protože se krtinec každou chvíli pohnul a trochu nadzvedl, jak v něm přibývalo hlíny. Tahle mez byla pro Tondu nejčastějším místem vysedávání. Bylo odtud vidět na Pajrek, Liščí horu i Havrančenu a sem tam mohl pozorovat i nějaký vůz, který jel k Nýrsku nebo na opačnou stranu. Byla to zábava se dívat, jak vozkové řídí. Někteří na koně mluvili, jiní pošlehávali bičem nebo pocukávali opratěmi. Někteří nemuseli dělat nic a zvířata šla klidně, jakoby věděla přesně, kam mají dnes namířeno.

Na horizontu cesty před městem se objevil houf lidí. To bylo zajímavé. To se moc často nestávalo. Jednotlivec, nebo dva to ano. Tonda hned věděl co je to za lidi, zvláště když se houf zvětšoval a teď už to byl celý zástup. Už se vícekrát stalo, že ze svého stanoviště mohl Tonda pozorovat pohřební průvod, směřující na nedaleký židovský hřbitov. Rakev zhotovená z nových prken svítila v čele průvodu. Co chvíli se průvod zastavil, nosiči se u már vystřídali a celý průvod chvíli stál. Šel pomalu a tiše. Kus pod hřbitovem odbočil ze silnice na polní cestu, která vedla k brance hřbitova. Tam se zase na chvíli zastavil.

Lidé přecházeli sem a tam. Tonda zaslechl, že v houfu někdo něco říká. Když se vydal znovu na cestu, Tonda viděl, že dále už jdou jen muži. Ženy zůstaly stát u můstku přes příkop. Ještě v polovině cesty ke hřbitovu se průvod znovu zastavil, nosiči se zase vystřídali a pak poslouchali nové mluvení. Asi se modlí, myslel si Tonda, protože už mohl rozpoznat, že se slova vždy ujímá starý, vousatý pán. Tondu už to několikrát napadlo jít se na židovský pohřeb podívat, ale ještě nikdy na to nesebral odvahu. Teď se přikrčil a rozběhl se na kopec, který byl na vrcholku obehnán hřbitovní zdí. U jižní zdi si všiml staré plané třešně a rychle se na ni vyšplhal. Mladé listí ho trochu chránilo, aby nebyl vidět, ale přitom dobře viděl do hřbitova. Tři muži právě vycházeli brankou ven a odkládali nářadí. Právě asi dokončili kopání hrobu. Viděl na něj. Byl asi uprostřed, blízko západní zdi.

Průvod vešel na hřbitov. I tam se několikrát zastavil, nosiči se vystřídali, a rabín, to Tonda věděl, že se mu neříká kněz, zase četl něco z knihy. Ale proč se ti muži u már tak často střídají? Přece nemohou být po deseti krocích unavení? Asi chtějí rakev alespoň kousek nést všichni. Tonda napočítal, že se jen na hřbitově sedmkrát zastavili. Když došel zástup ke hrobu, chvíli mluvil nějaký mladší pán, pak znovu rabín a pak ten mladší pán pokynul těm, kteří položili rakev na trámky položené přes hrob a ti rakev spustili do hrobu.

Nikdo nenaříkal ani neplakal, jak to viděl jednou Tonda na hřbitově u kostela. Pak začali lidé nejblíže u hrobu házet na rakev hlínu. Pokaždé tři lopaty. Střídali se tak dlouho až byl hrob docela zasypaný. Pak vzali tiše máry a nářadí a odcházeli ze hřbitova. Cestou se někteří sehnuli, utrhli hrst trávy nebo jen shrábli staré listí s trochou hlíny a hodili je za hlavu. Ještě si Tonda všiml, že si u vrátek v kamenné nádobě s vodou umyli ruce, vrzla vrátka a na hřbitově se rozhostilo ticho. Tonda si uvědomil, že ho od větve docela tlačí zadnice. Slezl dolů a loudal se pomalu domů. Na dvoře maminka krmila slepice.

„Byl jsem se dívat na pohřeb, mami.“

„Já vím, dnes ráno umřel Markus Hahn. Počkej,“ maminka zpozorněla, „jak to že, ses byl podívat.“

„Přes hradbu, vylezl jsem na tu třešni.“

„No to asi moc rozumné nebylo, co kdyby tě někdo viděl! Ještě by ti vynadal!“

Maminka krmila dál slepice, ale hlavou jí proběhla myšlenka, že tak dlouho bydlí u hřbitova, ale židovský pohřeb ještě neviděla.

Karel Velkoborský